Dolomity
Okruh kolem Sorapissu, Pale di San Martino
Účastníci zájezdu: Ondra, Renata, Jirka
Čtvrtek 19.8.2021
Ještě doma jsme při telefonickém ověřování noclehu na chatě Rifugio Vandelli zjistili, že mají beznadějně obsazeno a na Rif. San Marco mají volno až od soboty. To nám trochu nabouralo program okružní cesty kolem Sorapissu. Budeme tedy muset přespat 2 noci v campingu Alta Baita u jezera Misurina a vyrazit z Passa Tre Croci (asi 10 km od Misuriny), čímž se první etapa protáhne o dvě hodiny. Cesta autem probíhá bez problémů. Jedeme přes Salzburg, Lienz, Toblach. Asi o půl čtvrté jsme u jezera Dürrensee (1406 m) pod majestátným masívem Monte Cristallo (3221m). Kemp na Misurině (1756m) se zdá poloprázdný, ale slečna na recepci nám sděluje, že kapacita je kvůli covidu omezená, je plno a že to máme zkusit jinde. To se nám teda vůbec nelíbí, tak ji chvíli obměkčujeme, až se nakonec místo pro jeden stan najde, uff. To se nám ulevilo a budujeme základní tábor. Rychle se začíná ochlazovat, ještě že máme péřovky. Jdeme k jezeru. Za vodní plochou sledujeme masív Sorpiss (3205), který máme v plánu během dvou dní obejít. Na opačné straně se tyčí symbol této oblasti Tre Cime (2999m). Jsme v dobrém rozpoložení, dáváme si kávu a pivo.
Pátek 20.8.2021
Kvůli situaci s noclehy na chatách máme den k dobru, tak se vydáváme na aklimatizační vycházku na blízké kopce Monte Piana (2324m) a Monte Piano (2306m) neblaze proslulé krvavou řeží za první světové války (až 14 000 padlých v letech 1915-1917). Nejprve stoupáme po asfaltce k jezeru Lago d'Antorno. Dále po italské válečné cestě s krásnými výhledy na Misurinu k chatě Rifugio Angelo Bosi (2205m), kde ve válečných letech sídlilo italské velitelství. Blízko je kaplička a kanón vyrobený v plzeňské Škodovce. Pokračujeme po historické okružní prohlídkové trase. Chodníček místy vede po okrajích několikasetmetrových srázů. Jdeme kolem italských kaveren ke kříži poblíž jižního vrcholu Monte Piana. Monte Cristallo se schovává v mracích. Ostnaté dráty dodávají těmto místům pochmurnou atmosféru. Kolem pomníku padlých italských vojáků sestupujeme do mělkého sedla Forcella dei Castrati, které oddělovalo obě válčící strany. Zvon přátelství již je na rakouském vršku. Všude jsou pozůstatky zákopů. Také zde je velký dřevěný kříž. Jezero Dürrensee je o 900 m níž. Do sedla Castrati se vracíme po místy dost exponovaném rakouském válečném chodníčku. Z cesty je hezký výhled na Tre Cime a Paternkofel. Z Forcella dei Castrati sestupujeme 500 m údolím Vallon dei Castrati až k říčce Rimbianco. Dál cesta zase lehce stoupá. Na chatě Malga Rinbianco si chceme dát pivo, ale nepříjemný číšník nám tvrdí, že má plno a nepřinese nám nic ani na terasu. Pokračujeme tedy k silničce, kde je mýtná brána pro průjezd k chatě Rif. Auronzo (2300m) s velkým parkovištěm. Je to východisko pro korzo kolem Tre Cime a bývá tam stále plno lidí. Několikrát jsme tam již v minulosti byli. Po asfaltce už je to kousek k jezeru Lago d'Antorno a do kempu. Válečné události na těchto místech i v celých Dolomitech jsou výborně popsány v knize Milana Čepelky Fronta v Dolomitech 1915-1917. Jdeme brzy spát, zitra nás čeká náročný den.
Statistika dne: 15.2 km, 5:43, ↑880 m, ↓873 m
Sobota 21.8.2021
Vstáváme v 5h ještě za tmy. Rychle snídáme a balíme. Odjíždíme na blízké Passo Tre Croci (1809m), kde necháváme auto. Je lehce před sedmou hodinou. Chvíli hledáme rozcestník a cestu k Lago del Sorapiss. Nejprve jdeme asi hodinu po vrstevnici. Když se otočíme zpět, máme pěkný výhled na M. Cristallo (3221m). Druhou hodinu cesta začíná stoupat, přecházíme pár ocelových schodišť. Místy je natažené i lano. Srázy nalevo jsou docela příkré. V půl deváté jsme u chaty Rifugio Vandelli (1926m). Tyrkysové jezero, kvůli kterému sem chodí většina turistů, odtud není vidět. Moc se nezdržujeme a stoupáme dál nejprve řídkým lesem, pak kosodřevinou a trávou. Jezero už je pěkně vidět. Nad jezerem se tyčí Dito di Dio (Boží prst). Po vápencových plotnách se dostáváme k začátku ferraty Vandelli (C). Nejprve se stoupá po několika žebřících. Jde to hezky, Renata se ani moc nebojí i když expozice je místy značná. Je čas i na focení kytiček. Ferrata vede diagonálně západni stěnou Col del Fuoco. Po 2 hodinách se ocitáme na hřebeni Sora el Fo (cca 2300m). 400 m pod námi je Lago del Sorapiss a nad ním nejvyšší vrchol celého masívu Punta Sorapiss (3205m). Sundáváme úvazky a lehce svačíme. Výhledy na nejvyšší kopce kazí mraky, ale Misurinu vidíme dobře. To, co jsme pracně ferratou nastoupali vzápětí zase ztrácíme sestupem. Před sebou vidíme travnaté sedlo Forcella Bassa del Banco, přes které půjdeme. Přicházíme k bivaku Comici, který je značně zanedbaný a spát bych tu teda nechtěl. Chvíli odpočíváme a stoupáme do sedla Forcella Bassa del Banco. Díváme se zpět, hledáme bivak, ale je ukrytý v kosodřevině. Od sedla začíná chodník Sentiero Minazio, který vede po vrstevnici 700 m nad údolím Valle di San Vito. Jde se dobře, ale i tady musíme být pořád ve střehu. Renata těsně mine vyhřívající se zmiji. Asi po hodině štrádování po chodníčku se před námi v dálce vynořuje dominantní věž Torre dei Sabbioni (2531m) a za ní sedlo Forcella Grande, přes které musíme projít k chatě San Marco. Dno údolí pod námi se postupně zvedá. Od křižovatky cest (zde Ondra odbočil dolů a napojil se na cestu z údolí) chvíli stoupáme a po pěkném vyhlídkovém chodníčku kolem směrovky na Bivacco Slataper (tam půjdeme zítra) přicházíme do sedla Forcella Grande (2255m). Při pohledu zpět vidíme velkou část masívu Sorapiss a věž Torre dei Sabbioni. Klesáme 400 m k chatě Rifugio San Marco. Je odsud hezky vidět druhá nejvyšší hora Dolomit Antelao (3264m). Klesání je dost nepříjemné, ale dá se to vydržet. Už vidíme chatu, hurá. Po 11 hodinách z Passo Tre Croci jsme konečně u dnešního cíle - Rifugia San Marco (1828m). Dáváme si rádlera a máme toho dost. Ondra na nás už asi hodinu čeká na terase - inu mládí. Večeře je jako vždy na těchto chatách vydatná. Mám ale z únavy scvrklý žaludek a rostbíf mi roste v puse. Nakonec ho věnuji Ondrovi 
. Po večeři chvíli hrajeme karty a pak jdeme spát. Zítra to bude zase náročné.
Statistika dne: 18.4 km, 11 h (Ondra 8:44), ↑1453 m, ↓1418 m
Neděle 22.8.2021
Z chaty vycházíme po snídani kolem 8. hodiny. Z vyhlídky je přes údolí pěkný pohled na Antelao a M. Pelmo. Při stoupání do sedla Forcella Grande se nám naskýtají další pohledy na ranním sluncem ozářené Monte Pelmo (3172m) a pod ním vesnici San vito di Cadore. Vzpomínáme, jak jsme ho s Romanou v r.2018 obcházeli po tzv. Giro del Pelmo. Dokonce je vidět i Rif. Venezia - tam jsme si dávali kávu a pivo. Asi po hodinovém vystupu jsme opět v sedle Forcella Grande. Sorapiss máme jak na dlani. Torre dei Sabbioni je ještě ve stínu. Dál jdeme po vrstevnici. Za zády můžeme naposled sledovat Antelao. Na křižovatce cest odbočujeme doleva do kopce směrem na Bivacco Slataper. Stoupáme asi třičtvrtě hodiny, až se nad námi objevuje červená krabice bivaku Slataper (2650m). Tento bivak je v daleko lepším stavu než bivak Comici. Dalo by se tu přespat, ale není tu voda a že bude místo též není jisté. Mezi kameny i této výšce rostou kytičky. Dalších 20 minut stoupáme do sedla Forcella del Bivacco (2670m). Je to nejvyšší místo celé okružní cesty kolem Sorapissu. I tady se vyskytuje květena a motýle. Přicházíme k asi metrové hluboké trhlině, která se táhne přes celé sedlo. Značka naznačuje přeskok. Šikmé místo dopadu nebudí důvěru. Asi po 50 m vlevo nacházíme vhodnější místo a skáčeme . To, co vidíme za hranou sedla, nám bere dech. Jeden a půl kilometrová propast. Stěna se na první pohled zdá neprostupná, ale vede v ní ferrata Berti (C). Strojíme se do úvazků a jdeme na to. Opatrně klesáme stěnou. Jde to docela dobře. V cestě jsou i žebříky. Pod námi v hloubce je San Vito di Cadore. Po asi 250 výškových metrech feráta končí v suťovišti, po kterém přecházíme k několika žebříkům vedoucím na lávku Cengia del Banco. Lávka je docela široká, ale taky dost exponovaná. V protější stěně vidíme Ondru, který je jako vždy rychlejší. Nespěcháme a radši se pořádně jistíme. V suťovišti svačíme a díváme se dolů na San Vito. Dál cesta vede po příkrých suťovištích, kde není radno uklouznout. Žádné jištění už tady není. V údolí pod námi vidíme další vesnici Zuel di Sopra. Lávka Cengia při pohledu zpět. V 13:15 jsme na konci lávky v závěru údolí Val del Sorapiss. Již jsme si mysleli, že máme nejtěžší úsek za sebou, ale bohužel následuje odporný nezajištěný sestup do kotle pod nejvyšším vrcholem masívu - Punta Sorapiss (3205m). V obráceném směru je to asi o dost lepší. Končíme v suťovišti a dál už jen klesáme údolím. Začíná se zatahovat. Už vidíme Lago del Sorapiss. Ještě kousek po dalším suťovišti - ledovcové moréně. Poblíž několikrát zahřmí a začíná drobně pršet. Snažíme se co nejvíc urychlit sestup. Jezero se přibližuje. Znovu musíme obdivovat jeho tyrkysovou barvu. Vypadá až trochu toxicky. Jen co dojdeme na chatu Vandelli, začíná pořádný liják. Pod stříškou u chaty se krčí spousta lidí, je neděle odpoledne 15:30. Cesta z Rif. San Marco sem nám trvala 7 a půl hodiny. Zkoušíme se zeptat, zda by nebylo ubytování. Nejdřív po nás chtějí covidcertifikát. Ukazuji jim jen svuj a ani ho nestudují. Máme štěstí, nějaká velká skupina právě odřekla ubytování. Sympatická babča nám říká, že se bojí kontrol na Covid a že nám teda nemohou dát deky. To nám nevadí, máme alespoň svoje vložky do spacáku. OK, nocleh máme a nemusíme se plahočit ještě dvě hodiny v dešti na Passo Tre Croci. Přesouváme se do jídelny. Chata se vyprázdnila, jednodenní turisti odešli. Někdo z personálu má narozeniny a tak nám na stole přistály pořádné kusy melounu, který opravdu přišel k chuti. U červeného vína hrajeme až do večeře karty. Večeře je pro mě opravdu kulinářským zážitkem. Žaludek už mám v pořádku a tak se dorážím výbornou panacotou s ostružinovým pyré. Máme pokojík v podkroví i deky se nakonec našly. Postel je šíleně proleželá. Tak nějak si představuju spaní v hamace. V noci přichází drsná bouřka. Hromy se děsivě rozléhají údolím Val del Sorapiss.
Statistika dne: 12.4 km, 7:30, ↑1140 m, ↓989 m
Pondělí 23.8.2021
Trochu si přispíme, dnes není kam spěchat. Po snídani, tentokrát vylepšené o plátky suchého salámu, balíme a pomalu se vydáváme na dvouhodinovou cestu k autu na Passo Tre Croci. Počasí je po noční bouřce takové nic moc, občas spadne pár kapek. Loučíme se s chatou Vandelli i Božím prstem. Cesta, která se nám před dvěma dny zdála jako procházka, je nyní kluzká a na několika místech i nebezpečná. Zajímavý zamračený pohled do údolí řeky Ansiei s Tre Cime a Cadiny máme po pravé straně. Asi po hodině před sebou máme M.Cristallo. Jak se blížíme k sedlu, přibývá protijdoucích turistů lačnících po tyrkysovém jezírku. Snažíme se slušně zdravit, až jsme se z toho málem uzdravili . Po desáté hodině jsme u auta. Odjíždíme přes Cortinu d'Ampezzo, Passo Giau (2236m), do Alleghe (1000m). Zde obdivujeme severozápadní stěnu Civetty (3220m) a vzpomínáme, jak jsme na tento kopec lezli po ferátě Alleghe v roce 2017. Opět stoupáme, tentokrát na Passo Valles (2032m). Tady na chvíli zastavujeme a jdeme se podívat k místní kapličce. Byl jsem donucen vyfotit se s kočkou a sovou (italsky Civetta) . Pokračujeme přes Passo Rolle (1984m) do San Martina di Castrozza. To je snad nejhezčí městečko v Dolomitech. Zastavujeme a hledáme pizzeriii, už nám vyhládlo. Přímo nad sebou máme jednu z dominant skupiny Pale di San Martino - Cimon della Pala (3184m) a vyhlídkový štít Cima della Rosetta (2743m), pod který vede lanovka. Tam někam bychom se měli v příštích dnech dostat z druhé strany. Nacházíme velkou pizerku se zvláštní stavbou, snad pecí. Po předložení covid pasu jsme vpuštěni. (Ondra s propadlým testem až po svolení majitele). Pizza byla za mě skvělá. Jedeme ještě asi 20 km do kempu Castelpietra u městečka Tondiaco (mapa). Asi půlhodiny musíme čekat, než skončí siesta, v recepci nikdo není .Pak se můžeme konečně ubytovat a něco skvělého si uvařit. . V kempu fungují různá proticovidová opatření, např. odmontovaná prkýnka na záchodech, umývadla se mohou používat ob jedno, roušky... Pomalu se snáší soumrak. Chvíli hrajeme karty a pak jdeme spát.
Úterý 24.8.2021
Ráno zase všechno balíme a popojíždíme asi 2 km k placenému parkovišti Cant del Gal (asi 1200m). Chvíli nám to dá, než v automatu zaplatíme odpovídající částku. Je asi 8h a vydáváme se na cestu k chatě Rifugio Pradidali. Jde se hezky nejprve po široké cestě podél říčky Rio Pradidali. Pak se chodníček začíná zúžovat a někde jsou dokonce natažená ocelová lana. Jdeme si svým tempem, moc se neženeme. Ondru občas vidíme daleko před námi. Stezka se pěkně kroutí. Pomalu se dostáváme nadosah k dolomitickým věžím. Prakticky pořád jdeme pod lany nákladní lanovky. Zhruba po dvou hodinách pochodu poprvé vidíme chatu Pradidali. Ještě asi půl hodiny a jsme téměř v cíli. Rifugio Pradidali (2278m) je poměrně velká zrekonstruovaná chata. se zajímavou stavbičkou vedle.Je to bivak, který zde zřejmě slouží jako winterraum. Pohledu od chaty směrem do údolí Val Canali vévodí mezi horolezci známá věž Saas Maor (2551m). Údolím jsme doteď nastoupali 1000 m. Venku to docela profukuje, jdeme dovnitř. Dáváme si něco k pití a výbornou kávu. Na ubytování, které máme zarezervováno (letos na všech chatách nutné !), je ještě brzy, je poledne. Rozhodujeme se, že se podíváme kousek do kotle Pradidali. Blízko chaty je polovyschlé jezírko Laghetto Pradidali. Nad ním se tyčí z jedné strany věže Torre Pradidali (2776m) a na druhé Cima Canali (2900m), na které udělal několik prvovýstupů Herman Buhl. Jeho cepín a mačky visí v jídelně rif. Pradidali. Jdeme dál po suťovišti. Za námi na stezce vidíme pár turistů, jejichž cílem je většinou ledovec Fradusta a pak se vracejí dolů do údolí. Po obloze se začínají honit těžké mraky, špička Saas Maoru již není vidět. Do sedla to je ještě dost daleko. Svačíme, dál dnes už nepůjdeme. Obdivujeme mohutné stěny Cima Pradidali (2731m), Cima Immink (2862m) a Pala di San Martino (2982m). Pomalu se vracíme k chatě. Začíná poprchávat a je docela zima. Na boulder balvanu někdo postavil trpaslíka. Fotím kytičky. Jsme rádi, že již budeme brzy v teple na rif. Pradidali. Jednodenní turisti v pláštěnkách prchají do údolí. My zalézáme do jídelny. Je 14 h, do večeře daleko a máme hlad. Dáváme si polévku minestrone a někdo těstoviny. Pak litr červeného a karty . Na stůl nám před jídlem přinesli zajímavé prostírání, na kterém je zobrazen populární Palaronda trek od chaty k chatě v oblasti Pale di San Martino. Tříchodová večeře je výborná, horší jsou rozvrzané postele v minipokojíčku.
Statistika dne: 8.4 km, 5:14, ↑1415 m, ↓263 m
Středa 25.8.2021
Ráno se rozdělujeme. Renatě už se nechce na žádnou ferátu. Ondra chce po ferate Nico Gusella obejít blízkou Cima di Ball (2802m), vystoupit na vrchol Cima di Val di Roda (2791m) a pak přes Passo di Ball (2443m) k chatě Rifugio Rosetta (mapa). My s Renatou půjdeme nejprve po včera nacvičené cestě kotlem Pradidali a pak dál na Passo Fradusta ke zbytkům ledovce. Dál po náhorní planině Altopiano k Rif. Rosetta. Zpět po stejné cestě. Na chatě Rosetta bychom se měli setkat (mapa). Po 8.hodině tedy vycházíme. Vypadá to na hezký den. Ale tak to je každé ráno a pak se zatáhne. Torre Pradidali jsou krásně ozářené sluncem. Zvolna stoupáme kotlem. Zatím jdeme včerejší trasou. Výš se objevují zbytky sněhu. A taky nějaké kytičky. Blížíme se k závěru údolí Val Paradidali. Ještě kousek do sedýlka. Cima Pradidali, Cima Immink a Pala di San Martino jsou na dosah. Konečně také vidíme zbytek ledovce Fradusta pod vrcholem Cima la Fradusta (2939m). Bezejmenné sedýlko označuje jen párek trpaslíků. Jdeme ještě kousek dál na Passo Fradusta (2680m), což je dnes nejvyšší dosažená výška. Ledovec asi za pár let úplně zmizí. Ještě na začátku minulého století zasahoval až do údolí Val Pradidali. Ocitli jsme se na náhorní plošině Altopiano, která vypadá jak měsíční krajina a zabírá asi 50 km2. Jdeme do sedla Passo Pradidali. Mezi mraky je v hloubce vidět rif. Pradidali. Když padne mlha, může to tady být docela náročné. Severní okraj náhorní plošiny ohraničují nejvyšší vrcholy skupiny Pala - Cimon della Pala (3184m) a Cima della Vezzana (3192m). V dolících plošiny leží sníh, Ondra někde vyčetl, že zde byla naměřena nejnižší teplota v Itálii. Asi po hodině poskakování po kamenech se před námi objevuje horní stanice lanovky Rosetta a Cima della Rosetta (2743m). Kousek vedle stojí Rifugio Pedrotti Rosetta (2578m). Je 11:30. Svačíme na zídce před chatou. Z doliny od San Martina se valí černé mraky. Raději se moc nezdržujeme a vydáváme se na zpáteční cestu. Signál tady není, takže s Ondrou se nedomluvíme. Po hodině jsme v sedle Passo Pradidali Basso. Odtud již jen klesáme k chatě Pradidali. Na chatě se jdeme na chvíli natáhnout na pokoj. Přichází Ondra. Hledal nás na Rif. Rosetta. Bohužel jsme odtamtud odešli chvíli předtím, než tam dorazil. Jdeme do jídelny a hrajeme karty. K večeři si dávám stejné jídlo, jako včera a moc mi to chutnalo
Statistika dne: Ondra - 14 km, 6:44, ↑1284 m, ↓1218 m
Čtvrtek 26.8.2021
Po snídani se loučíme se Saas Maorem a scházíme do údolí Val Canali. Na parkovišti se shledáváme s autem. Jedeme nakoupit do Fiera di Primiero. Pak se vracíme do kempu Castelpietra. Vaříme oběd dosoušíme věci. Odpoledne se jdeme podívat k blízkému jezeru, které se hemží raky a ke zřícenině hradu Castel Pietra.
Statistika dne: 5.3 km, 1:28, ↑26 m, ↓1062 m
Pátek 27.8.2021
Cesta domů přes Trento, Brenner, Innsbruck, Mnichov, Rozvadov. Bohužel je pátek před posledním prázdninovým víkendem a Němci se asi vracejí od moře, takže jedeme v koloně až někam k Regensburgu. Po 13 hodinách zastavujeme před naším domem. Byl to hezký, ale dost náročný výlet.
Mapy: Misurina, Sorapiss, Pale di San Martino
Fotogalerie:
Misurina, Monte Piana, Monte Piano
Sorapissring 1
Sorapissring 2
Přesun do Pale di San Martino
Pale di San Martino