Dolomity - Monte Civetta
Účastníci zájezdu: Dunda, Zimin, Čmelda, Jirka
Čtvrtek 21.9.2017
Cesta tam. Před Brixenem odbočujeme z dálnice na Bruneck. Míjíme mezi lyžaři známý Kronplatz a už jsme v Dolomitech v krásném údolí Badia. Zelené louky, pocukrované vrcholky hor a modré nebe - nádhera. Pokračujeme dál na Passo Falzarego. Od pevnosti Forte Tre Sassi je pěkný pohled na "krvavou" horu Col di Lana a za ní vykukující Marmoladu. Za 1.sv. války to bylo jedno z nejvýznamějších bojišť v Dolomitech. Přišlo zde o život několik tisíc vojáků. V dubnu 1916 byl celý vrchol Col di Lana vyhozen do povětří. Minulý týden zde napadlo půl metru sněhu, ale naštěstí většina už odtála. Passo Falzarego (2117m) je známé silniční sedlo pod vrcholem Lagazuoi (2778m), na který vede lanovka a taky asi 800m dlouhá štola z války. Tou jsme procházeli v r. 2008. Je odtud vidět bílá špička Tofany di Rozes (3225m) a v dálce nad Cortinou Sorapiss (3205m). Sjíždíme serpentinami dolů a poprvé vidíme náš kopec - Monte Civettu (3220m) a její severní stěnu. Od vesničky Selva di Cadore je krásný pohled na "trůn bohů" Monte Pelmo (3172m). Pod Pelmem se silnička stáčí k jihu a za chvíli jsme v cíli na parkovišti u Rifugia Palafavera.(1520m). Kolem jsou samé sjezdovky. Bereme na záda batohy a v 17h se vydáváme vstříc dobrodružství. Čeká nás dnes ještě 600 výškových metrů na chatu Coldai. Volíme nejkratší cestu po sjezdovce. Za zády máme M.Pelmo a před sebou Civettu, budící respekt při pohledu na její zasněžený vrchol. V 1820m je salaš Casera di Pioda s poníky. Sem by se zřejmě podle některých průvodců dalo dojet autem, ale nevím, nevím. Dál už pokračuje pouze turistická kamenitá cesta. V 18:30 jsme v pohodě u chaty Rifugio Coldai (2135m). Francesca nám ukazuje předem zarezervovaný pokojík. Máme hezký výhled na zapadajícím sluncem ozářené Pelmo. Po večeři si dáváme litr červeného. Snad jsme si ho dnes zasloužili.
Pátek 22.9.2017
Summit Day. Původně jsme chtěli vyrazit mnohem dřív, ale snídaně tady je až v 7h. Vstáváme tedy v 6:30. Venku je jasno, přesně podle předpovědi. Za Friulskými Dolomity pomalu vychází slunce. V údolí se válí mlhy. Vrchol Civetty již začínají olizovat sluneční paprsky. Před osmou hodinou odcházíme z chaty Coldai po vrstevnicové cestě Sentiero Tivan k nástupu na ferátu Alleghesi. Ohlížíme se zpět k chatě. Prostě to musím zase vyfotit. Pelmo a za ním Sorapis. Zatím to je taková procházka. Bude ale hůř. Místy již leží na cestě sníh. Asi po hodině přicházíme k odbočce na ferátu. Po další půlhodince jsme u paty stěny a strojíme se do úvazků. Podle popisu by feráta neměla být technicky těžká. Její obtížnost spočívá v délce a prudce vzrůstá, když ve vrcholových partiích leží na nezajištěných úsecích sníh. To je přesně náš případ, achjo. Fotím už tradiční obrázek třítisícovek Cristallo, Sorapiss, Pelmo a jde se na věc. Čtyři borci a hora :-) Začátek není nikterak obtížný, jde to dobře. Rychle nabíráme výšku. Vyhříváme se na sluníčku a kocháme se. Aha, příchází komín s několika převislými kramlemi. Od Zimina mi padá sníh přímo do foťáku. Čmeldovi se neudělalo dobře od žaludku a otáčí to. My 3 zbylí vylézáme na SV hřeben. Jak na dlani máme vrcholy Lagazuoi, Tofana di Rozes, Tofana di Mezzo a Cristallo, Tre Cime, Sorapiss, Pelmo. Začíná to být trochu nebezpečné, je zde navátá asi půlmetrová vrstva sněhu ze severní stěny. Ocelová lana se občas ztrácejí ve sněhu. Bereme si cepíny. Zimin ho nemá, ale zase má 20m lano. Dost úseků není jištěných vůbec, třeba asi pětimetrový můstek. Po úzké polici musíme přetraverzovat na JV stěnu. Výhled na Friuly a vesnici Pecol hluboko pod námi je excelentní. Opatrně postupujeme dál. Mám toho už docela dost a dostávám křeče do rukou. Příště do sebe musím narvat více solí. Jsme už nad třema tisíci. Pohled na Pelmo se poněkud změnil. Kdyby tady byla hospoda, byl by to od kávy krásný pohled :-) Takto musíme zatnout zuby a šlapat dál. Následuje lehčí úsek po méně strmém sněhovém poli. Idylka bohužel brzo končí a přichází další nejištěný úsek. Je potřeba překonat pár metrů k lanům kolem velkého balvanu. Ondra to bere zprava kolmo nahoru, traverzovat pod kamenem si netroufá. Už je cvaklý na laně a má vyhráno. Jdu za ním a najednou mi začnou ujíždět nohy. Ještě že mám v ruce cepín a mohu ho zaseknout do štěrbiny mezi kameny. Raději se už moc nehýbu. Hochy nevidím, jen slyším. Volám, spíš úpěnlivě prosím o pomoc. Ještě se mi nechce do údolí, chtěl bych raději na vrchol :-). Ondra mi hází lano a asi na třetí pokus se mi ho podaří zachytit. Cvakám se. Sláva. Pár kroků a jsem v bezpečí na ocelovém laně. Brrr. Vylézáme na vrcholový hřebínek. Ondra má jen vyplazený jazyk, já se pohybuju spíš plazením a Zimin to fotí. Ještě závěrečných pár metrů a jsme na vrcholu. Fotíme se na samospoušť. Ondrovi se bouří střeva a odchází za nejbližší šutr. Myslím, že to je dnes jedno z nejvýše položených WC v Evropě :-) Je to žrádlo, ty panorámata. Na SZ Marmolada a hluboko dole jezero Lago di Alleghe s městem Alleghe, na S jsou Tofany a na SV Cristallo, Tre Cime, Sorapiss, Pelmo, Antelao. Na V Friulské Dolomity. Ani se moc neradujeme z "dobytí" vrcholu při pohledu na jedinou stopu klikatící se po sněhové pláni dolů a mizící za hranou. Jak to asi vypadá dál ? Nakonec to nebylo tak strašné a po půl hodíně brodění ve sněhu jsme na chatě Rifugio Torrani (2984m). Zimin pokračuje dál dolů na Coldai za Čmeldou (4 hodiny) a my s Dundou se rozhodujeme, že tady přespíme. Chata je totiž otevřená, i když na Coldai tvrdili, že ne. Nu, asi informační šum. Chatař Ventura má plné ruce práce s obsluhou starobylé nákladní lanovky. Jeden cyklus trvá 1.5 hodiny. Nahoru musí usměrňovat lano na navijáku a dolů zase brzdí klackem :-) Stačí ještě zatopit v noclehárně a dát nám pivo. Připadá nám to tady jako větší bivak s obsluhou pro cca 10 lidí. Přijíždí bedna z údolí. Pomáháme s vyložením dřeva a plynové bomby. Odpolední pohodičku umocňují krásné výhledy na okolní třítisícovky. Ondra si opakuje názvy vrcholů Friulských Dolomit, ve kterých jsme byli na treku před dvěma lety. Na východě je vidět až k Julským Alpám. Někde pod chatou by měla končit feráta Tissi, která vede nad jižním kotlem Civetty. Ventura tady nežije sám, má kamarádku. Prý s ním ale nespí v posteli, ale ve dřevníku. Po normálce od Coldai přichází trojice Francouzů. 2 ženy a jeden muž. Dáváme se s nimi do řeči. Budou tady taky spát. Jsou ze speleologického oddílu a čekají na 4 kamarády, kteří šli po nás na vrchol ferátou Alleghesi. Dáváme jim ochutnat metaxu - vůbec to neznají. Parta z vrcholu přichází asi dvě hodiny po nás a je s nimi i Julie z Lince, která se k nim cestou přidala.Takže nás už je na noc 10 a kapacita chaty je skoro vyčerpaná. Slunce se kloní k západu a kopce vypadají zase trochu jinak. Pořád je na co koukat, třeba na špičatý vrchol Durrano. Večer je na chatě docela veselo, ale pořád se nemůžeme zahřát. Kamna jsou obložená botama a ponožkama a tudíž vzduch pěkně houstne. Ventura vyměnil funkci topiče za funkci kuchaře a připravil nám večeři. Někdo měl pastu s ragů a někdo polentu se sýrem. S Dundou jsme si ještě dali litr červeného, protože se nám nechtělo lemtat studené pivo. Všichni byli po dnešku dost unavení a postupně začali odpadat. Ne tak Ventura. Ten naopak ožil. Všem nalil grappu. Mohli jsme si vybrat mezi sweet nebo bitter. Vykládal, že už tady je 13 let. Po sezoně se vrací do města Longarone, kde stříhá stromy a keře. Je to taky extrémní lyžař a odtud to sjíží na lyžích !? Tomu se mi nechce věřit. V kuchyni má na plné pecky puštěné staré Pink Floydy. Nespí se mi moc dobře, asi tou výškou.
Sobota 23.9.2017
Vstáváme v 7 h a čekáme až Ventura začne připravovat snídani. Je opět krásné ráno, nad Julskými Alpami vychází slunce. Okolní třítisícovky (Cristallo, Tre Cime, Sorapiss, Pelmo, Antelao) se barví do růžova. Civettu jakoby někdo podpálil. Vrchol odsud připomíná kupu červeného kamení. Po snídani asi v 8h se loučíme a vydáváme se na sestup. SMS od Zimina ze včerejška nás varuje, že je to dost nebezpečné. Na chatu Coldai je to 4 hodiny a pak ještě hodinu k autu. Celkem 1500 výškových metrů. 2 hodiny dolů od chaty Torrani po "normálce" jsou teď docela opruz. Brodění ve sněhu místy až "po kulky". Těžší úseky jsou zajištěné ocelovým lanem. Jsme rádí, když jsme v pořádku na suťovišti pod stěnou. U rozcestníku nás docházejí naši Francouzi. Bavíme se se skupinou Čechů. Spali na Coldai a teď jdou vyhlídkovou cestu po úbočí Civetty. Dál už si to s Dundou vychutnáváme. Víme, že nám jdou naproti Zimin s Čmeldou. Není kam spěchat a výhledy jsou pořád překrásné. Cesta vede plus minus po vrstevnici. Když se ohlédneme zpět, vidíme podstatnou část naší výstupové i sestupové cesty. Sláva, potkáváme hochy. S radostí předávám Ziminovi svůj batoh. Dovídáme se, že byli ráno na vyhlídkovém kopci Cima di Coldai (2403m) nad chatou. Byl odtamtud zajímavý pohled na Civettu a jezero pod ní. Na vrcholu jsou dva pokřivené kříže. (Vrcholové foto Čmelda, Zimin). Po poledni přicházíme na chatu Coldai. Platíme a rychle sestupujeme k autu. Civetta se s námi pomalu loučí. Ve 14:30 jsme na parkovišti Palafavera a na terase hotelu sušíme co se dá. Máme chuť na pizzu. Objíždíme okolní vesnice, ale mají většinou zavřeno neb je siesta. Až v Selva di Cadore se chytáme. Pizza byla vynikající. Ondra tady zná pěkný kemp nad vesnicí Santa Fosca přímo pod Pelmem, tak tam jedeme. Stavíme stany, vaříme, hrajeme karty. Škrábeme se na kopec - pastvinu a fotíme Pelmo v zapadajícím slunci. Naproti máme Marmoladu. V noci je kolem nuly a kolem řvou jeleni, kteří mají právě říji.
Neděle 24.9.2017
Ráno prší a to dost. Ještěže tady mají postavený hangár se stoly a lavicemi. Přesunujeme se tam a vaříme snídani. V 9 h odjíždíme přes Passo Giau do Cortiny a dál přes Brenner domů.
Statistika :
1.den - 4.2 km, ↑ 707m, ↓ 6m, 1 hod. 23 min.
2.den - 5.8 km, ↑ 1204m, ↓ 311m, 8 hod. 27 min.
3.den - 9.8 km, ↑ 189m, ↓ 1578m, 5 hod. 20 min.