Totes Gebirge
Účastníci: Renata + Jirka , Jirka , Pepa
Výprava s jediným cílem - zdolání vrcholu Grosser Priel po ferátě Bert Rinesch Klettersteig, což se podařilo.
Pátek 10.9.2004
Protože vloni nás červencové počasí pěkně vypeklo, počkali jsme letos na stabilní zářijové a razíme opět do Totes Gebirge s jediným cílem - Bert Rinesch Klettersteig. Výprava čítá čtyři kousky - akorát do jednoho auta. V půl šestý nabírám Pepu a Jirku a pak už uháníme k Dolnímu Dvořišti, kde jsme asi v 11 hodin. Po gulášku pokračujeme do Rakouska. Za Lincem u Kirchhofu je po sjezdu z dálnice zácpa a tak do Hinterstoderu přijíždíme až v 15 hodin. Balíme bágly a vyrážíme z parkoviště Johannishof (605m) k materiálové lanovce, což je asi 3 km po rovině. Ještě, že tady je, neb táhnout to 800 výškovejch metrů na zádech by byl pěknej záhul. Cestou nezbývá než obdivovat nádherné panorama (Spitzmauer, Brotfall, Gr.Priel). V polním telefonu u dolní stanice lanovky nás chatař ubezpečuje, že "Hutte ist voll", čemuž teda i s naší chabou němčinou rozumíme a moc radosti nám to nepřidá. Říká něco o nouzovém ubytování. Měli jsme si to opravdu zarezervovat dopředu. Bedna je bohudík už dole (popis ovládání ), tak si do ní dáváme batohy a nalehko pokračujeme na Priel Schutzhaus. Už víme, co nás čeká a moc se neženeme. U vodopádu Klinser Fall dáváme pauzičku. Kolem 17.30 hodiny se před námi konečně objevuje Priel Schutzhaus (1420m). Chvíli sedíme na terase a pak si jdeme k lanovce pro bagáž a pak platíme chataři 4 eura za kus. Dál se s náma nechce moc bavit, ať prý počkáme, až vydá večeře a že ve 21hodin rozhodne, kam koho strčí na noc. To nám naštěstí překládal jeden kámoš, který stál ve frontě na placení za náma. Opustil naše socialistické zřízení v roce 1984 a od tý doby žije v Linci a nestěžuje si. Interně jsem si ho pokřtil na Karl von Linz. Má tady partu lidí z práce, z nichž asi jen 5 je schopno jít na Rinesche. Dál pak už jen posedáváme na terase, popíjíme pivo, koukáme na okolní kopce Spitzmauer (2446m) a Grosser Priel (2515m) a čekáme, až nás chatár vpustí dovnitř. Doba to je dlouhá, takže pomalu likvidujeme veškeré zásoby alkoholu. I Karlíkovi chutná naše slivka. Krátce po deváté nás posílají na třináctku, což je noclehárna asi pro 20 lidí. A že si tam máme najít místo. My si to hrneme přímo do kletterraumu, kde jsme polehávali vloni celý den a čekali na lepší počasí. Nějaký pohůnek nás ovšem vyhazuje, takže nakonec končíme na té třináctce. Jsou tam deky, já spacák ani nevybaluju a ukládám se na horní palandě. Jirka s Pepou to rozbalují dole. Renata ještě něco štrachá v batohu, ale už kolem slyšíme jako že bysme s tím mohli přestat a zalehnout nebo vypadnout. Zmoženi náročnou cestou a alkoholem brzo usínáme (někteří). Jirka - známý nespavec- trpí při každém mém obratu - že to prý hrozně vrzalo. Jinak ale celkem klid, nikdo moc nechrápe.
Sobota 11.9.2004
Bert Rinesch Klettersteig (plánek cesty)
Kolem páté začínají zvonit mobily, borci už se nemohou dočkat, až vyrazí. Proto šli včera tak brzo spát. Ze spaní už nic není, takže taky vstáváme a přemisťujeme se na terasu. Venku je až podezřelé teplo, vane vlahý fén. Teploměr ukazuje 14 stupňů. Pomalu se rozednívá. Předpověď je dobrá, balíme jen to nejnutnější a vydáváme se k nástupu do zajištěné cesty k sedlu Lokomotiva. Spitzmauer je nejhezčí hora v okolí. Do sedla Lokomotiva se dá dojít buď po suťovišti (tam jsme šli vloni s Pepou Burďou) nebo po ferátě. Volíme druhou možnost a jdeme ke skále s velkým puntíkem. Má tady desku Olda Ulman. K tragické události došlo vloni dva dny před tím, než jsme tady byli my. Strojíme se do úvazků a jdeme na to. Hned začátek cesty je hodnocen stupněm C. Překonáváme to bez problémů, ještě plni síly. Za chvíli jsme v sedle Lokomotiva. Před prvním převislým žebříkem (C)čekáme, protože proti nám vystupuje dvojice, která zřejmě usoudila, že na to nemají. Paní vypadá dost vyděšeně. Sestupujeme na plotny, není to tak strašné. Dál následuje nenáročný traverz po plotnách, místy kluzkých (B/C). Dohání nás Karl se svou grupou důchodců. Staříci jsou pěkně namakaný a brzo nám ukazujou záda. Blížíme se podle plánku k jednomu ze dvou nejtěžších míst, kolmému skalnímu výšvihu (D). Pod sebou máme jak na dlani část feráty od sedla Lokomotiva. Další kousek je dost lehký , ale hrozí pád kamení (B/C). Pravou lahůdkou jsou převislé žebříky (D). Doporučuju natrénovat přecvakávání karabin ve visu za jednu ruku. Mi to moc levačkou nešlo (lano po levé straně) a dost jsem se tam vyšťávil. Ostatní bez problémů (alespoň o nich nemluvili). Další žebříky už nejsou tak náročné. 2.kolmý skalní výšvih (D) jsme vpohodě zdolali a u stěnové knížky dáváme zasloužený odpočinek. Stěna je sice za námi, ale feráta zdaleka ne. Dál cesta vede několika žlaby (B,C) a ústí na Jižním hřebenu vycházejícím z vrcholu. Tady je vhodné místo na oraz. Koukáme do sestupového kotle Kuhkar a pozorujeme stádo kamzíku přebíhající sněhové pole. Konečně je před námi vrcholový kříž. Na vrchol zbývá ještě asi 150 výškových metrů. V 11.30 jsme na vrcholu .(tedy za 5 hodin od chaty) Je to tady pěkně obležené. Je vedro, ale od západu se začínají natahovat mraky - přesně podle předpovědi. Chvíli se pokoukáme, něco spapkáme, dáme též hladovým ptákům (kavče žlutozobé) a vydáváme se na sestup. Při pohledu na sever je vidět Welser Hutte (1726m), jedno z možných útočišť při přechodu Totes Gebirge. Ještě jednou se obracím a fotím vrchol Gr.Prielu. Pohled za hřeben Gr.Priel - Brotfall připomíná měsíční krajinu. Asi proto tomu tady začali říkat Mrtvé hory - Totes Gebirge. Ze sedla Brotfallscharte (2340m) je jištěný sestup do kotle Kuhkar. Pořád je vidět kříž na vrcholu Gr. Prielu. Pak už následuje jen nepříjemné klesání až na mezipřistání na Prielschutzhausu. Přebalujeme batohy a po kávičce a lehké přepršce frčíme dolů na parkoviště (asi v 17.30). Řeka je studená jak led, ale nožkám dělá dobře. Den končíme v kempu ve Vyšším Brodu - chatka pro 4 lidi + auto za 360 Kč. Na večeři jdeme do hospody na náměstí.
Neděle 12.9.2004
Cesta domů napříč republikou za občasných přeháněk a přívalových dešťů.
Informace - časopis Lidé a Hory č.1/2002