Sentiero Roma
5 denní putování po známé alpské cestě na pomezí Itálie a Švýcarska ve stínu Piz Badile, Piz Cengala a Monte Disgrazie přes 8 sedel nad 2500 m
Účastníci zájezdu: Jirka, Renata, Dunda, Michal
Architekt zájezdu: Dunda
Pátek 22.8.2014
V 4:45 vyjíždíme z Náchoda, v 7 hodin nabíráme v Praze na Černém Mostě Michala. Cesta přes Německo utíká rychle, kdesi na odpočívadle zastavujeme. V Lindau sjíždíme z dálnice, protože ta by nás zavedla tunelem na rakouskou dálnici. Pokračujeme po břehu Bodamského jezera do rakouského Bregenzu. Nabíráme levnější naftu. Nejsme tu sami :-) V koloně poskakujeme asi půl hodiny na švýcarské hranice do St.Margrethen. Dokonce chtějí vidět pasy. Pak už mažeme po šv. dálnici (máme známku už ze zimy) podél Rýna do Churu a dál směrem na S.Bernardino. V Splügenu odbočujeme doleva na Splügenpass 2115 m. Cesta se pěkně kroutí. Jsme na švýcarsko-italských hranicícha je tady pěkná kosa. Rychle jedno "sedelní" foto a vzhůru dolů do Itálie. Taky to je samá serpentina a klesáme prakticky až do cíle v Novate Mezzola 212 m. Kemp El Ranchero je až na konci městečka a odbočuje se k němu doleva. Pak se musí podjet most a odšoupnout dvě brány u cyklostezky. Na recepci nikdo není, protože je siesta do 18 h :-). Jdeme do pizzerie u vchodu do kempu. Signorina někam volá a asi za čtvrt hodiny dorazí opálený mladý Ital, ukazuje nám, kam máme postavit auto a plácek mezi chatkama pro stan. Stavíme stan. K jezeru Lago di Mezzola je to asi 50 m. Známější a mnohem větší Lago di Como je odtud asi 10 km na jih. Popíjíme plechovkové pivo a na řadu příchází Ondrův majstrštik - stejky z dvouletého býčka. No prostě hody a oficiální zahájení expedice Sentiero Roma. Po večeři jdeme ještě do pizzerie ochutnat místní pivo. Nad Lagem se pomalu snáší soumrak. Odporně koušou komáři, jdeme spát. Máme za sebou 900 km.
Sobota 23.8.2014 , 1.etapa Sentiero Roma: Novate Mezzola - bivak Valli
V noci jsme se moc nevyspali, protože někde poblíž byla diskotéka. K ránu začalo taky pršet. Balení mokrého stanu a věcí na 5 dní v dešti nebylo nic moc. Navíc jsme se nemohli do 8 hodin dostat z kempu. Protože jsme tam byli jen na jednu noc, nedali nám čip na otevření brány. Autem popojíždíme na velké parkoviště kousek od kempu směrem k městu. Nevíme, jestli je placené, Ondra se jde ptát k jedinému autu vzadu na parkovišti - postarší Tranzit s partou asi Rumunů. Ti říkají, že je to grátis. No moc jistoty nám hoši nedodali, ale nezbývá nám nic jiného, než tam auto nechat a doufat, že ho ještě někdy uvidíme. Házíme na záda těžké batohy a vyrážíme proti proudu řeky k nástupu cesty do údolí Codera. Na začátku "schodové" cesty je ještě jedno menší parkoviště - skoro plné. Bylo by to sem ale dost daleko od nádraží, až se budeme vracet. Údolí Val Codera je přístupné jen po této kozí stezce, veškeré zásobování probíhá vrtulníkem, což jsme také viděli. Oblíbili si ho např. Hermann Buhl a R. Messner. Je teplo a vlhkost snad 100 procent. Tak nějak si představuju trek v Himaláji. Stoupáme po "schodech", občas jsou výhledy na Lago di Mezzola. Najednou kde se vzal tu se vzal - bagr. Čert ví, jak ho sem dostali. Docházíme skupinku německých děvčat (asi 50 letá). S těma se ještě budeme potkávat na chatách v horách. Cesta vede hájema jedlých kaštanů.Asi po hodině přicházíme k prvním kamenným stavením V tomto počasí to tady vypadá dost ponuře - hororově. Jdeme kolem pomníčku jakéhosi skauta. Před náma už vidíme horskou vesnici Codera. Ještě to ale kousek je. Cestu lemují zastavení křížové cesty a jedlé kaštany. Občas mizí v "polotunelech". Na místním hřbitůvku musí být radost ležet :-). Asi po 2 hodinách od parkoviště jsme v Codeře. Hospoda na náměstíčku je zavřená. Má to tady fakt zvláštní atmosféru. Vesnička jak z pohádky. Asi po 100 m narážíme na otevřenou hospůdku. Dáváme si samosebou quattro birra grande . Je to 0.6 l a k tomu miska chipsů. Něco mi tu ale neštimuje, něco tady hrozně smrdí. Kouknu pod lavici a tam mokrý pastevecký pes. A v tom Ondra hlásí, že šlápnul do hovna - asi od toho chlupáče. V hospodě zatím nikdo není, kromě jednoho místního "Lojzy", který se potutelně tajuplně usmívá pod vousy. Za chvíli přicházejí na drink také deutsche Mädchen. Ty si hned zkušeně dávají litr vína, což tady je asi nejlevnější. Ondra se seznamuje a zjišťuje, že se dali dohromady přes internet a najali si průvodkyni na stejný trek, jako chceme jít my. Pokračujeme dál údolím Val Codera kolem několika kamenných osad. Počasí se lepší. V některých domcích snad i někdo žije trvale. Po 5 hodinách od parkoviště v Novate Mezzola přicházíme k chatě Rifugio Luigi Brasca 1304 m v závěru údolí Val Codera. Tady jsme původně chtěli přespat. Je ale ještě dost brzo (13:30), tak si dáváme pouze litr dobrého vína a jdeme dál k bivaku Valli. Od Itala, který odtamtud právě přišel jsme zjistili, že je nyní prázdný, ale včera byl full. Cesta vede kolem vodopádů a je to dost brutál stoupání. Bivak Valli (1900 m) je chráněný obrovským balvanem. Je pro 9 lidí. Dokonce tu jsou nějaké konzervy s tuňákem. Vyměňujeme je za pravou českou Májku :-) Dáváme chladit pivo do potůčku a vegetíme si. K večeru se z doliny přihnaly mraky s docela slušnou bouřkou. Zlatý bivak. Hrajeme karty a kostky.
Denní statistika: 18 km, 1750 m, mapa.
Neděle 24.8.2014 , 2.etapa Sentiero Roma: bivak Valli - Rifugio Gianetti
Ráno je jasno. Paprsky slunce olizují Pizzo Ligoncio 3032 m. Moc nespěcháme, asi v 7:30 máme sbaleno. Cestu musíme hledat, ztrácí se v nepřehledném terénu s vysokou mokrou trávou, místy omrzlou a posetou kroupami z včerejší bouřky. Stoupáme k sedlu Ligoncio 2575 m. A je tu první problém. Musíme překonat asi 5 m zmrzlého sněhu, spíš ledu a ještě přeskočit odtrhovou trhlinu. Hůlky se na tom moc nechytají. Renata nadává, všichni se trochu klepeme zimou a strachy :-) Jen Ondra už nám mává asi o 50 m výš. Pak se vrací dolů a ukazuje nám, kudy to přešel. U skály už je to lepší, ale musíme se dostat k řetězům, které začínají výš. Míša shazuje batoh, hází ho na polici a tarzaním skokem se za ním vyšvihne. Tímto stylem to nakonec zvládáme i já s Renatou. Sláva, jsme u řetězů. Otvírá se nám pohled na těžké SZ stěny Punta della Sfinge 2802m a Pizzo Ligoncio 3032 m. Po řetězech to jde bez problémů. V 9:50 jsme v sedle Passo Ligoncio 2575 m. Pod námi v údolí vidíme vesnici San Martino a na obzoru se nám poprvé ukazuje dominanta těchto hor Monte Disgrazia 3678 m. Pohled zpět do údolí Val Codera a k bivaku Valli je také hezký. Na východní straně sedla Ligoncio je mnohem tepleji, odstrojujeme se. Výhledy jsou impozantní. Nalevo jsou na obzoru známé hraniční hory Pizzo Badile 3305m a Pizzo Cengalo 3369 m. Po chvíli již také pod náma vidímeRifugio Omio 2100m. U chaty panuje polední pohodička. Dáváme si plechovkové pivo. Jdeme dál po travnatých pláních. Krávy se tady pasou až do výšky kolem 2300 m. Míříme do východního sedla Barbacan 2574 m. V sedle Barbacan je dost lidí, je neděle. Krásné výhledy na obě strany. Zpět k Rif. Omio a dopředu na Pizzo Badile 3305m, Pizzo Cengalo 3369m, Cima della Bondasca 3234m. Sestup z vých. sedla Barbacan není moc náročný a je dobře zajištěn řetězy. Moc se neženeme, cíl dnešní etapy Rifugio Gianetti je již na dohled. Konečně ! Rifugio Gianetti 2534m. Přímo za chatou se vypínají pyšné štíty Pizzo Badile a Pizzo Cengalo. A kousek vedle Dente della Vecchia 2912 m (zub staré ženy) a Punta Torelli 3137m. Pivo si za dnešní tůru určitě zasloužíme. Spálená Renata se nechává fotit s chatařem. Chata je dost obsazená, většinou horolezci, kteří sem přišli přes Badile ze Švýcarska. Ještě pár večerních snímků (další). V 19 hodin se podává tříchodová večeře - polévka, rostbif s bramborama, tiramisu, káva - ušlo to :-) Pak chvíli hrajeme karty a jdeme spát "na půdu" do společné noclehárny. Gianetti se noří do tmy.
Denní statistika: 13.3 km, 1401 m, mapa
Pondělí 25.8.2014 , 3.etapa Sentiero Roma: Rifugio Gianetti – Rifugio Allievi
Snídaně v 6:30. No představovali jsme si ten Bergfrühstück poněkud bohatší. Čaj, máslo, 2 džemy, veka. Ale zase jsme si mohli všechno přidat. Počasí už nebylo tak super jako včera, ale nepršelo. Dáváme sbohem Rif. Gianetti a vydáváme se zatím po vrstevnici směrem k sedlu Passo del Camerozzo. Mraky se drží cca nad 3000 m. Passo Camerozzo 2765 m (uprostřed obrázku) nevypadá moc přívětivě. Cesta není zatím nikterak náročná, dokonce zde jsou i schody :-). Ještě zvládnout malé sněhové pole, pár řetězů a jsme v sedle. Sestup na druhou stranu sedla je mnohem strmější a je tam víc řetězů. Bohužel před námi je dvojice Italů – otec a asi mírně dementní syn Luca, kteří nás za žádnou cenu nechtějí pustit před sebe a podivným způsobem se cvakají karabinami na řetězy. To nás zdrží nejméně o půl hodiny. Za námi je ještě dvojice Belgičanů a ti taky kroutí nevěřícně hlavou. Dole začíná drobně mrholit. Dáváme pláštěnky na batohy a opatrně přecházíme žulové plotny, přes které místy tečou potoky vody. Moc nechápeme, čím se tady mohou živit ovce. Před sebou máme ještě dvě sedla - Passo Qualido 2647 m (tam jsem nefotil) a Passo Averta 2551 m. Taky musíme něco pojíst. Ze sedla Averta toho moc vidět není. Slézáme zase pár set metrů dolů a díváme se zpět na sedlo Averta. Když se mraky trhnou, tak už v dálce vidíme chatu Allievi. Musíme ještě klesnout hodně pod ní a zase nastoupat, cesta obchází strmé koryto potoka. V údolí se válejí mraky. Ještě pár posledních řetězů a blížíme se k cíli dnešní etapy. Rifugio Allievi Bonacossa 2395 m je opravená a líbila se nám nejvíc ze všech chat, které jsme na Sentiero Roma navštívili. Je 14:30, 10 st. V jídelně mají hezkou mapku celé podkovy Sentiero Roma v oblasti Valmasino. Večeře je v 19 h, dáváme si tentokrát ne celé drahé menu, ale jen hnědé nudle pizzoccheri s bramborama a sýrem – to nám docela chutnalo. A za ušetřené peníze vino rosso :-). Chata je docela plná, postupně sem dorazili skoro všichni z chaty Gianetti. Poslední velká skupina Italů až asi v 19:30. Po večeři začali zpívat slavné italské melodie. Naše známé Němky se k nim přidaly. My jsme hráli karty. Spaní tady mají vyřešeno dobře – v poschoďových kojích po čtyřech. Ve 22 h jdou všichni disciplinovaně spát.
Denní statistika: 10.9 km, 757 m , mapa
Úterý 26.8.2014 , odpočinkový den na Rifugio Allievi
Ráno prší a předpověď na tento den je špatná. Asi hodinu snídáme. Džem už nám leze krkem, chatařka Máša, původem z Kyrgystánu, ho poctivě doplňuje a taky misky s čajem a kávou. Po snídani všichni kromě nás odcházejí do údolí a končí trek. Čeká je asi 5 hodin v dešti. Jdeme si ještě nahoru lehnout, protože pokračovat dál po Sentiero Roma dnes nemá cenu. Na chatě se začíná uklízet, tak se nakonec strojíme a vyrážíme ven hledat signál, který na chatě není. Drobně prší, občas se mraky roztrhají a je vidět alespoň část Pizzo di Zocca 3174 m, který se vypíná přímo nad chatou. Dole v údolí je zřejmě ještě horší počasí. Nakonec se nám asi půl hodiny od chaty daří odeslat SMS. Ondra, který se vydal jiným směrem je úspěšnější, dokonce se připojil k internetu. Zjistil, že následující dva dny má být pěkně. Po vycházce si jdeme opět schrupnout. Něco pojíme v "ložnici", protože za konzumaci vlastního jídla dole v jídelně se platí 3 E :-). Odpoledne scházíme do jídelny na pivo, víno a hrajeme kostky a karty. Chataři Antonellovi a jeho ženě Máše nabízíme stakánek slivovice z našich zásob a oni nám na oplátku nalévají nějakou jejich pálenku. My s Renatou oprašujeme znalosti ruštiny a se vzrůstající hladinou alkoholu plynně konverzujeme československou ruštinou s Mášou. Je to docela sranda. Na otázku, co vědí o Česku, odpovídají, že majitel otce jejich psa pochází ze Sence od Bratislavy a nadšeně nám ukazují video s čubičkou :-). Je to šampiónka - lovecká rasa Barvíř. K večeři znalec italské kuchyně Ondra objednává pro všechny pastu bolognese. Na chatu během dne dorazily dva páry Italů a dva horolezci, což byl pro nás signál, že počasí se opravdu zlepší. Jdeme spát v obvyklých 22 hodin.
Středa 27.8.2014 , 4.etapa Sentiero Roma: Rifugio Allievi - Rifugio Ponti
Po snídani lehce po 7. hodině se vydáváme na nejhezčí etapu Sentiero Roma. Je krásně, sem tam nějaký mráček. V prvním sedle Passo Val Torrone 2518 m jsme od chaty asi za hodinu. Jsou odtud pěkné výhledy na všechny strany. Ze sedla musíme sestoupit asi 100 m na travnaté svahy údolí Valle Torrone. Pod námi je údolí Val di Mello, kterým by se dalo v případě nouze sestoupit až do vesnice San Martino. Nad námi třítisícovky Torrone. Tráva za chvíli, končí a dál už bude jen žula a sníh. Na skalnatém hřebínku vedle cesty je bivak Manzi 2562 m. Pohledy zpět jsou impozantní, na obzoru vidíme špičaté Pizzo Ligoncio, pod kterým jsme šli ve 2. etapě SR. Již jsme na úrovni bivaku Manzi a věže Torrone se přibližují. Stoupáme a stoupáme. Již vidíme sedlo Passo Cameraccio 2954 m, kam se budeme muset vyškrábat. Je tu jeden menší problém -rozsáhlé sněhové pole, v kterém mizí značky. Zprvu není sklon příliš velký a jde to s hůlkama docela dobře. Průzkumník Ondra už je o hodně dál. Špička uprostřed je Torrone Orientale 3333 m. Pak to začíná být strmější. Nakonec docházíme k Ondrovi a nevíme, jak dál. Po skále to nejde, musíme přetraverzovat po sněhu asi 50 m k suťovišti. Moc se nám do toho nechce a taky nám trochu lepí :-) Čekáme, jak to zvládne párek mladých Italů z chaty, který nás mezitím došel. Ti vytahují mačky a cepín a vpohodě přecházejí. Mají snahu nám nějak pomoci, ale asi sami nevědí jak. Jdeme na to. Ondra pomaličku vykopává svými tvrdými scarpami stupy a tak se pomalu suneme krok za krokem do bezpečí, opřeni pouze o hůlky. Hurá, jsme zachráněni. Italové balí mačky a my hůlky. Již vidíme řetězy a to je jistota. Ještě jednou se díváme zpět na sněhové pole. Nebylo by příjemné se po něm kutálet dolů. Passo Cameraccio 2954 m je pěkně vysněžené. Trneme, co nás čeká za ním. Vrcholové foto z nejvyššího bodu celého putování po Sentiero Roma a oddech protože na druhé straně sedla sice nějaký sníh je, ale měkký a svah není tak prudký. Údolí vévodí krasavice Monte Disgrazia 3678 m, která okolní kopce převyšuje o 300 m. Sestupujeme po sněhu, tentokrát už beze strachu. Skála vpravo je zajímavě ohlazená, asi dílo ledovce. Musíme přejít celé úbočí Disgrázie až k protějšímu hřebenu. Občas se ohlédneme zpět k sedlu Cameraccio. Žula tady má zvláštní šedočernou barvu, úplně jinou než ve vedlejších údolích. Disgrázia se schovává za špičatý předvrchol Monte Pioda 3431 m. A pohledu nazpět dominuje špička Torrone Orientale 3333 m. Do údolí Val di Mello by se odtud přinejhorším také dalo sejít po značené cestě. Ve 13 h přicházíme k bivaku Kima 2787 m. Je luxusně vybaven a vejde se sem asi 12 lidí. Nechybí ani vařič a nádobí. Lehce poobědváme a pak klesáme po hřebínku k ledovcové moréně pod M. Piodou. Dál je to skákání po kamenech až ke sněhovým polím. Poslední pod sedlem Roma je dost strmé a málem jsme to pod ním otočili. Italové opět nasadili mačky. Dva blázni to prý seshora sjeli po botách. Jak zastavili, to jsme neviděli, ale zdálo se mi, že se ještě trochu klepou. Naučeným postupem z Cameraccia jsme se pomaličku dostali až ke skále s řetězy. To už bylo vyhráno, protože jsme věděli, že na druhé straně sedla žádný sníh není. Pohodovým šplháním po řetězech se v 15 h dostáváme do sedla Bocchetta Roma 2840 m. Hory na druhé straně sedla mají zase úplně jinou barvu. Bivak Kima je odtud jak špendlíková hlavička. Ze sedla také vede jedna z výstupových cest na M. Disgrazii.Již vidíme cíl našeho dnešního putování – Rifugio Ponti, ale bude to trvat ještě hodinu, než tam po velkých šutrech doskáčeme. Disgrazia se odtud zdá hodně blízko. Nejvyšší hora přes údolí je Corni Bruciati 3114 m. Konečně jsme v 16 h na chatě Rifugio Ponti 2559 m. Dáváme si zasloužené pivo.a necháváme se vyfotit s Disgrazií. Před večeří ještě přiletěl vrtulníček, zřejmě kvůli plánovanému závodu Trofeo Kima. Hned po večeři jdu spát, mám toho dost. Ostatní ještě hrají kostky a pijí nevalné víno, které chatař nalévá z petky (ble...).
Denní statistika: 12.6 km, 1227 m, mapa
Čtvrtek 28.8.2014 , 5.etapa Sentiero Roma: Rifugio Ponti - Filorera
Původní záměr přejít přes sedlo Passo di Corna Rossa 2836 m do údolí Valmalenco nám místní rozmluvili. Bez maček prý ne ! Tak moc nespěcháme a z chaty Ponti vyrážíme kolem 7:30. Kolem M. Disgrazie se honí mraky, ale přesto se tam většina osazenstva chaty dnes chystá. Kopce naproti mají zase jinou barvu a ani nevím, jestli je to žula.Scházíme na planinu Preda Rossa 1955 m. Jsou zde pěkná místa k odpočinku. Chodník vede podle romantické říčky. Po chvíli máme společnost. Všude kolem to cinká :-) Od parkoviště 1955 m se naposledy ohlédneme za Disgrazií. Pokračujeme prudce dolů napříč serpentinami až k chatě Rifugio Scotti 1500m. Dáváme si pivo a ptáme se chataře, co je to ten závod Trofeo Kima. No, je to šílený Ultra Skymarathon po trase Sentiero Roma. To, co my jsme prošli za 3 dny, nejlepší borci proběhnou za 6 a půl hodiny ! Našel jsem o tom něco na internetu. Letos se závod konal za české účasti dva dny po tom, co jsme tam byli my. Klesáme dále do údolí až do vesnice Filorera 841 m. Jdeme kolem místa, kde startuje Trofeo Kima. Autobus do Morbegna nám jede až za třičtvrtě hodiny, tak si prohlížíme vesnici a dáváme pivo. Cesta autobusem byl zážitek. Děsný serpentiny musel někdy projíždět na dvakrát. V Morbegnu nám přímo navazuje vlak a jedeme do Colica u Laga di Como. Máme asi 10 min zpoždění a vlak do Novate Mezzola nám ujíždí. Je vedro, asi 28 st. Hodinu čekáme na lavičce před nádražím. V 16:30 jsme konečně v Novate Mezzola a kruh se uzavírá. Auto naštěstí nacházíme v pořádku a přesunujeme se do známého kempu El Ranchero. Večer se trochu družíme s rodinkou Poláků z Krakova, kteří stanují vedle nás. Arrivederci Lago di Mezzola !
Denní statistika: 12.8 km, 72 m, mapa
Pátek 29.8.2014 , Soglio, Maloja
Ráno v poklidu snídáme a po 8.h opouštíme kemp. Ještě dolít vodu do chladící soustavy a v posledním italském městě Chiavenna nakoupit těstoviny a sýry. Pak překračujeme hranice do Švýcarska, do údolí Bergell (Val Bregaglia). Kousek za hranicemi si nemůžeme nechat ujít známé vyhlídkové městečko Soglio. Jsou odtud nádherné výhledy na severní stěny Piz Badile a Piz Cengalo. Před pár dny jsme se "procházeli" po jejich jižních úbočích. Působí to až kýčovitě. Fotím horské vlky + vlčici :-) na lavičce. Pokračujeme do sedla Maloja 1815 m v horním Engadinu. Na břehu jezera je kemp, ani ne moc drahý. Recepce a umývárny jak z alabastru. Stavíme stan a pak jdeme na prohlídku okolí. Panuje tady typicky švýcarský pořádek. Docházíme až ke kamenné věži. Uvnitř je výstavka o medvědech. Nejvíce nás zaujalo jeho hovno ve vitrínce :-). V dálce je vidět Piz Corvatsch 3451 m, na který vede lanovka. Scházíme dolů k silnici a někdo si dává presíčko a někdo pivečko. Když se vracíme do kempu, zaujme nás knihovnička u laviček. U jezera Lej da Segl 1797 m panuje čilý ruch. Večer se zatahuje, začíná být zima. Nakonec přichází od Bergellu bouřka. Zalézáme do táborového týpý a hrajeme kostky.
Sobota 30.8.2014 , cesta domů
Ráno je zataženo a poprchává. Jedeme kousek na St. Moritz a ve vesnici Silvaplana odbočujeme na Julierpass 2284 m. Škoda, že je pod mrakem. Odtud by musela být vidět Piz Bernina 4049 m. Nekonečným klesáním se dostáváme na dálnici do Churu a pak už jedeme po stejné cestě, jako jsme sem přijeli. V Berouně si dáváme večeři, v Praze vykládáme Míšu. Doma jsme ve 20 h.
Celkem 67 km, nastoupáno 5297 m
Fotogalerie
1.den, Splügenpass, Novate Mezzola
2.den, 1.etapa Sentiero Roma: Novate Mezzola - bivak Valli
3.den, 2.etapa Sentiero Roma: bivak Valli - Rifugio Gianetti
4.den, 3.etapa Sentiero Roma: Rifugio Gianetti – Rifugio Allievi
6.den, 4.etapa Sentiero Roma: Rifugio Allievi - Rifugio Ponti
7.den, 5.etapa Sentiero Roma: Rifugio Ponti - Filorera