Lago di Garda
Účastníci: 18 borců z Náchoda a okolí v 5ti autech
Týden ferát v okolí krásného jezera Lago di Garda v severní Itálii
Sobota 3.7.2004
Vyrážíme z Náchoda v sobotu ve 4.30 směr Praha, Rozvadov. Tam si dáváme ještě poslední držkovku za Kč a pokračujeme přes Německo (Regensburg, Mnichov, Rosenheim), Rakousko (Innsbruck, Brenner) do Itálie (Bolzano, Trento). V Trentu jsme přejeli sjezd z dálnice (asi je hned na začátku města ), takže se nám odbočit podařilo až u Rovereta. Dál do Mori, Torbole a cíle v ZOO campingu v Arcu (asi 5 km severně od Laga). Cesta trvala asi 11 hodin. Noc v kempu stojí cca 8 Eur na osobu včetně stanu a auta. Je vedro asi 30st., takže hned skáčeme do perfektního 25m bazénu, který tady mají pro návštěvníky kempu v ceně letenky. Klima je opravdu příjemné, možná až moc teplo. Kolem samá subtropická vegetace - olivy, fíky, oleandry, bambusy. Už jsme přišli na to, proč kemp ZOO. Kolem nás se pyšně prochází páv. Nyní ho ještě obdivujeme, ale nad ránem bychom mu nejraději zakroutili krkem. Pro tento případ mají v kleci v ohradě za silnicí ještě rezervního jedince. Kromě toho se tam vyvaluje pár čínských prasat a řvou nějaký ptáci - zkrátka ZOO. Večer přemýšlíme, co zítra. Z průvodce víme, že tu je lehká ferrata na Colodri, která začíná hned u kempu, který je blíže centru Arca. S Jirkou Korcem vyrážíme na obhlídku terénu. U prvních lan to otáčíme. Cesta vypadá pěkně, ale je to tak na 2-3 hodky. Chtěli bychom na začátek na zahřátí něco delšího. Dělíme se na dvě skupiny. Had a spol půjdou na Colodri a my (Šimkovi, Čtvrtečkovi, Jirkové Korec+Hanzelín, Pepa Burdych) na Via dell Amicizia z Riva del Garda.
Neděle 4.7.2004
Ferrata Centenario S.A.T. Via dell´ Amicizia
Ráno odjíždíme do lázeňského městečka Riva del Garda (78m) na severním konci jezera. Parkujeme před nějakým obchodem poblíž školního hřiště. Hledáme začátek cesty 404. Orientační bod je kruhová věž Bastione, kolem které se jde. U věže je hezká vyhlídka na Rivu. Tento obrázek nás bude provázet prakticky celou cestu. Dole mají nějakou slávu. Po městě jde průvod hasičů za zvuku bubnů. Jedno skupinové foto a stoupáme částečně zalesněným jižním svahem Cima S.A.T. k chatě St.Barbara (560m). Leje z nás a zásoby vody rychle mizí. Chata je zavřená, takže se opravdu vyplatí vzít si min 2 litry na osobu. Od chaty se po pěkném chodníčku brzy dostaneme k začátku zajištěné cesty. První systém žebříků je dlouhý 40m a má uprostřed kovovou plošinu. Riva pod námi se stále zmenšuje. Po krátkém nenáročném úseku následuje druhý systém žebříků je asi 70m dlouhý a téměř svislý. Závěrečný úsek čtyř žebříků je veden po stupňovitém hřebenu a končí přímo na vrcholu Cima S.A.T. (1246m). Máme za sebou 1200 výškových metrů. Od Brenty se ženou tmavé mraky a tak se vydáváme na sestup. Volíme cestu 404 na jih kolem dvou kaveren z války 1915-1917. Sestup je to dlouhý, ale pořád máme nádherný výhled na Rivu a Lago. Po žebříku se dostáváme ke kapli S.Barbara . Dál se napojujeme na výstupovou cestu a v pohodě scházíme do Rivy. Hezká procházka, až na to teplo.
Pondělí 5.7.2004
Via attrezatta Rino Pisetta - Monte Garsolé
Nápad Jirky Korce - nejtěžší cesta v průvodci. Ráno se přesouváme do Sarche di Calavino, které je asi 15 km severně od Arca. Parkujeme u autoservisu po levé straně na severním okraji vesnice. Cedule již ukazuje směr k ferrátě. Začátek zajištěné cesty je označen deskou. Zkouším prvních pár metrů a nejradši bych se na to vykašlal. Průvodce fakt nelže. Je tu jenom lano a žádné další umělé pomůcky. Je to skoro kolmý terén a stupy pěkně oklouzané. Navíc se potí ruce a bez rukavic se ručičky za chvíli pěkně sedřou. Zbytek rodiny posílám zpět do kempu. (Pro děti a slabší jedince to není !!!). Kluci s menšími problémy zdolávají první úsek a tak se vydávám za nima. V rukavicích to jde už líp. Na první římse odpočíváme .Takových míst v celé 570m dlouhé cestě moc není. Dál mě Pepa pouští před sebe. Jsem rád. Na chvostu se mi to nelíbilo. Najednou slyším sprosté klení odněkud zespoda. To si Pepík sedřel do krve bříška prstů o ocelové lano. Dávám mu svoji pravou rukavici. Při dalším odpočinku zjišťujeme, že jsme na tom všichni stejně. Asi by to chtělo nedržet se tak křečovitě lana a hledat jiné chyty. Jenomže nejsme žádní horolezci a když má člověk pod sebou 300m kolmou skálu, tak tím lanem nepohrdne. Vot těchnika. Výhled na jezero Lago di Toblino a vesnici Sarche sleduji jen poočku, když se zrovna nebojím. Jo a bylo tam jedno místo, kam musí každý šlápnout a kde zrovna leželo ho… Naše skóre bylo 2:3. Dva ho minuli. U stěnové knížky jsme rádi, že už to máme za sebou. Když přicházíme na křižovatku cestiček, zjišťuju, že průvodce i mapa zůstaly v batohu, který má Renata a tudíž nevíme, kudy dál. Naštěstí slyšíme nějaké hlasy a dokonce se nám zdá, že to je čeština. A opravdu. Skupinka 5 horolezců je z ČR a (jak je ten svět malý) jedna slečna je z Náchoda a vyžaduje po nás Primátora, o kterém Jirka Korec napsal ve stěnové knížce. Chvíli klábosíme. Oni tady jsou jen na 4 dny a vybírají si pouze černé cesty. Tato je prý ale opravdu nejtěžší. Společně stoupáme po hřebínku k vrcholu Monte Garsolé (967m). Pod námi se klikatí cesta do Madonna.di Campiglio. Na vrcholu je lavička, na které se ochotně fotíme i s našimi zachránci. Lago di Toblino je o 700m níž. Sestupovka je pohodová cesta, po které se dá jet i na kole. Kousek pod vrcholem je napajedlo s pitnou vodou, kde piknikujeme. V obci Ranzo se dáváme doleva a kolem kapličky doleva zpátky do Sarche k autu. Jihovýchodní stěna monte Garsolé je již ve stínu. Dala nám dnes pěkně zabrat.
Úterý 6.7.2004 - první sanitární den
Sentiero attrezzato del Colodri
Třetí den má být odpočinkový, takže volíme krátkou ferratu z Arca. Jdeme nalehko ve vedru asi 35st. Cesta je dobře jištěná a je z ní pěkný výhled na kemp a obdělávaná políčka v okolí Arca. Za chvíli jsme na konci zajištěné cesty a rychle zalézáme do stínu stromů. K vrcholovému kříži je to ještě asi 10 minut, ale stojí za to se tam vyškrábat, protože odtamtud je krásný pohled na Arco a Rivu. Samozřejmě opět nikdo nemá mapu a tak hledáme sestupovou cestu. Vracíme se zpět na konec feráty a hvězdicově pátráme po značkách. Každý nějakou našel, ale pak zjišťujeme, že se jedná o nějaký druh červeného lišejníku. Nakonec se vydáváme za Jirkou Hanzelínem do olivového háje a po chvíli přicházíme ke kostelíku, od kterého vede křížová cesta do Arca. Obdivujeme nádhernou subtropickou vegetaci - agáve, opuncie i banánovník. Díky teplému klimatu si tady šlechta ze severu budovala zimní sídla. U jednoho je zajímavé arboretum.
Středa 7.7.2004
Via ferrata Ernesto Che Guevara , Monte Casale (1632m)
Tato cesta je poměrně nová, takže není popsaná v průvodci. Informace čerpáme z časopisu Lidé a hory č. 4/2003. Nástup je ve vesnici Pietramurata asi 12 km severně od Arca. Zastavujeme na parkovišti u lomu na severním konci vesnice. Východní stěna Monte Casale budí respekt. Těsně před prvními lany nás míjí dva "borci", od kterých odlétávají pěkné kamínky. To co letí za chvíli však není kámen, ale foťák. Smůla chlapci, tím toho již moc nenafotíte. Stěna se zdá na první pohled hrůzostrašná, ale snad jen začátek je trochu těžší. Všude je perfektní jištění a umělé stupy. Jirka Hanzelín se tomu jenom směje. U stěnové knížky toho máme docela dost, hlavně díky úmornému vedru. Na vrchol to je ještě dobrých 400 výškových metrů. Po strmých travnatých svazích přicházíme k vrcholovému kříži. Máme za sebou převýšení 1380m a parkoviště s naším autem je hodně malinké. Ondra pózuje pro snímek do alba. Vrchol je vlastně velká louka, na jejímž konci stojí chata Rifugio Don Zio. Ta je dnes ale zavřená. (bivak v suterénu otevřen). Od chaty přichází skupina asi 30 dětí a dělají pěkný rámus. Za chvíli sem dokonce někdo přijíždí na horském kole. Sestup je chvíli příjemná široká cesta až na hřeben Busón. Pak ale přijde extrémně strmý svah "Ferratina del Rampin" v bukovém lese jištěný lanem. To je fakt legrace, zvlášť když na tebe padaj šutry jako dětská hlava. Sotva jsme se stačili krýt za stromama. Pár sprostých slovíček tady zaznělo. Do Pietramuraty přicházíme pozdě odpoledne. Byla to ani ne tak těžká jako dlouhá cesta.
Čtvrtek 8.7.2004 - druhý sanitární den
Tento den jsme se rozhodli prolenošit. Žádná feráta, ale koupání v jezeře. Počasí tak trošku pošmourné, občas přeprška. Stále dusno. Odjíždíme do Torbole a dál po východním břehu Laga k jihu. Zastavujeme u malé plážičky. Poprchává, ale přesto lezeme do vody, která má stěží 20st. Ondra dokonce roztahuje deku. Na žádné vyvalování to není, tak se vracíme zpět do kempu a dáváme si partičku petángu. Vše podléváme levným italským vínem. Večer hrajou Had s Milanem na kytaru český pecky, až z toho páv zalez někam do roští.
Pátek 9.7.2004
Ferrata Giulio Segata , Dosso d'Abramo (2133m)
Nakonec jsme chtěli jít někam všichni společně, tak jsme zvolili tuto těžkou, ale krátkou cestu. Ve vesnici Dro asi 5 km severně od Arca odbočujeme doprava a pak jedeme asi 20 km do kopce až na parkoviště na náhorní rovině Viote del Bondone (1550m). Po krásných travnatých loukách stoupáme k Dosso d' Abramo. Po levé straně máme dominantní vrchol Monte Bondone il Palon (2091m) se systémem stožárů. Dále pokračujeme do sedla mezi Cornettem (2180m) a Dosso d'Abramo (2133m) a po kozí stezce k nástupu do zajištěné cesty. Feráta je sice jen 100 m dlouhá, ale těžká !! Začíná to kolmou šachtou , po které slabší jedinci volí ústup doprava na normální výstupovou cestu. Je mi divné, že na několika místech je na skále krev. To se Jirka Korec ťuknul do kolena. V závěrečné šachtě se mi hole v batohu zachytí o kolík a po pár minutách visení na laně dostávám křeč do ruky. Vracím se na malou plošinu pod šachtou. Ještě že mám kus lana a Pepa mi batoh úzkým místem protáhl. Nalehko je výstup závěrečným komínem vpohodě. U vrcholového kříže se setkáváme s ostatními a kocháme se vysokohorským prostředím, kterého jsme si jinak minulý týden moc neužili. Sestupujeme po normálce kolem malinké madony ve skále. Dosso d'Abramo je zajímavý kopec a feráta na něj je super.
Sobota 10.7.2004
Po snídani odjíždíme přes Brenner, Innsbruck, Mnichov, Rozvadov domů
Informace jsme čerpali z průvodce Dolomity - jih (Alpy, spol. s r.o. - vydavatelství horské literatury ,1994 ) a z časopisu Lidé a hory č.4/2003