Kavkaz Gruzie
14 denní výlet do Gruzie, z toho 11 dní toulání po Kavkaze "natěžko" pod nejvyššími horami Gruzie
Účastníci zájezdu: Ondra, Martin, Renata, Jirka
Sobota 16.9.2023 Praha - Kutaisi
Ve 4:30 odjíždíme z Náchoda do Prahy na letiště. Odbavení v pohodě až na Martina, který si nechal power banku v odbaveném zavazadle. Veškerá elektronika musí být v příručním zavazadle. Ještě doma jsme si batohy pečlivě zabalili do "šprcky" a chudák ji teď musel pracně rozbalovat. Trochu jsme si pozevlovali v odletové hale a pak už nastoupili do ocelového ptáka Wizzairu. Po třech a půl hodinách letu jsme si přetočili hodinky o 2 hodiny dopředu a vystoupili na letišti Davida Budovatele v Kutaisi. Vystáli jsme dvě fronty. Jednu na gruzínskou SIM kartu 20 GB společnosti Magti za 40 GEL (1 lari = cca 8.50 Kč) a druhou na plynovou kartuši (50 GEL). Bohužel měli jen velkou, takže bylo hned jasné, kdo ji ponese - Renata 
No a pak už jsme se začali shánět po taxíku, který jsme měli předem zajednaný a zaplacený. Do centra města jsme jeli asi půl hodiny. Zaujalo nás, že po hlavní ulici se volně procházejí krávy. Ubytování též zajištěno v Best Guest House blízko hlavního náměstí. Moc jsme se nezdržovali a vyrazili do města. Fontána Colchis z r. 2011 je zajímavá tím, že na ní je 30 zlatých soch zvířat, což mají být zvětšené kopie archeologických nálezů. Atmosféra města je orientální. Jdeme se podívat na tržnici. Je obrovská. Všude je cítit koření, hlavně koriandr, který nemám vůbec rád. Ještě si ho dost užiju . Zajímavé barevné válečky čurčchela připomínají části tlustého střeva. Jsou to oříšky nebo mandle navlečené na niti a namáčené v hroznové šťávě s moukou a medem. Mně to chutnalo, ale ostatním ne. Koupili jsme si nějaké pečivo a sýry na snídani. Po městě pobíhá snad víc psů než lidí, ale to je asi v celé Gruzii normálnoje. Vyměnili jsme eura za lary a pak už nám opravdu začalo kručet v břiše a tak jsme se přesunuli do prý nejlepší restaurace v Kutaisi - Magnolia za mostem přes řeku Rioni. Chtěli jsme si dát nějakou místní specialitu. Ondra to už měl nastudované a dal si kebab s chlebovou plackou puri. My s Renatou kuře v česnekové omáčce a zvláštní knedlíčky chinkali plněné masem. Martin zapečené brambory s masem ojakuri. K tomu červené víno. Hezky jsme si poseděli. Asi po hodině přišli snědí chlapi, posadili se za naším stolem, vytáhli nástroje a začali halekat. Chvíli nás to bavilo, ale čeho je moc ... Opustili jsme Magnolii a jali se prohlížet noční Kutaisi. Město vypadalo mnohem lépe než za denního světla. U tržnice byla zajímavě nasvícená stěna s reliéfy. Vlahá subtropická noc lákala k procházce. Za polorozbořeným barákem (nebo rozestavěným ?) jsme objevili vinárnu, kde se sedělo venku pod vinnými hrozny. Dali jsme si asi dvě sedmičky červeného a Martin bílé. Nejvíce nám zachutnalo suché Saperavi. Příjemná živá hudba dokreslovala pohodovou letní atmosféru. Haha. V rohu u stolu posedávala skupina našich krajanů, které jsme viděli už na letišti. Jeden pospával na stole, další se vlnil v rytmu hudby a snažil se dirigovat 
. Výborná reklama. No, my už jsme měli taky něco vypito. Fontána mění v noci barvy. Spaní pod jednou dekou s R mi moc nevyhovuje, ale co už, dá sa 
... Jsme zvyklí na dvě deky.
Neděle 17.9.2023 Kutaisi - Etseri
Vstáváme už v 7:30 abychom stihli zamluvený taxík na 8. hodinu. Místo odjezdu jsme si byli včera obhlédnout. Hoši nám připravili snídani z nakoupených surovin. Házíme batohy na záda a jdeme asi 20 minut na stanoviště taxíků. Cestou se k nám přidává několik psů. Mají v uších známky, takže nějaká evidence asi existuje. Mohli jsme si vybrat, jestli do hor pojedeme maršrutkou nebo taxíkem. Maršrutka je o dost levnější, ale čas odjezdu nejistý a pořád někde zastavuje. Taxi odjíždí v pevně stanovený čas a je to vlastně takový malý zájezd i s průvodcem a 3 zastávkami na občerstvení. Většina turistů takto jede do Mestie a zpět. Řidič našeho mikrobusu Mercedes je malý tlustý mužík ne moc sympatický a moc se nemá k nakládání našich batohů. Průvodce je naopak mladý sympaťák s dobrou angličtinou. Pasažéři jsou různých národností. Italky, Angličani, Švýcar, Němci,... Nastupujeme a jedeme nejprve směrem k letišti a pak pořád na západ po "jednoproudé dálnici". Když už jsme asi 20 km od moře stáčíme se na sever do města Zugdidi, kde je na benzínce první zastávka. Dáváme si kávu a výborné čerstvě upečené pirožky. Pokračujeme dál k přehradě Enguri, kde nám průvodce dělá krátkou přednášku o historii přehrady, ale i o situaci v Gruzii. Hráz přehrady je vysoká 270m, což je 7. místo na světě. Bohužel voda odtéká tunelem do okupované Abcházie, kde je elektrárna. Rusové prodávají elektřinu do Ázerbajdžánu. Dál se zmínil, že v Gruzii vlastně probíhá taková mezigenerační "občanská" válka, kde staří jsou často proruští a mladí prozápadní a proevropští. Jedeme dál a hned za chvíli je další zastávka u vodopádu, ale zdá se nám, že spíš šlo o to, abychom si něco nakoupili u kiosku s barevnými čurčchelami. Poslední úsek cesty byl nejbláznivější. Řidič ožil a s tím, jak se cesta čím dál víc kroutila začal předvádět kaskadérské kousky. Jízda v protisměru byla samozřejmá. Silnice místy připomínala zoo. Kravičky, psi, koně a i prasátka. Tlusťoch obratně mezi vším kličkoval. Zpomalil ho jen občasný sesuv půdy přes cestu. Renata zezelenala a bylo vidět, že snídani a pirožkům se chce ven. Jen taktak jsme stačili zařvat na průvodce, aby zastavil. Jinak bych asi přišel o čepici, protože žádný pytlík jsme neměli. Potom jsme si přesedli dopředu na místo průvodce vedle řidiče. A to se zase začalo dělat špatně mně, když jsem se musel dívat, jak řeže zatáčky a vyhýbá se různým zvířatům. Hurá, konečně jsme v Etseri. Původně jsme chtěli popojít ještě kus dál po trase a postavit stany, ale vzhledem k Renatině stavu jsme se rozhodli, že přespíme ve vesnici v guest house. Hned asi po 100 metrech jsme narazili na krámek, kde měli i sprchu. R to hned využila. My hoši jsme si dali na terase místní pivo Natakhtari, které bylo docela dobré. Za chvíli přijeli na neosedlaných koních dva kluci, dali si limonádu a zase odjeli, haha. Na mapy.cz jsme zjistili, že asi o 1 km dál je poslední možnost ubytování, tak jsme se tam vydali. Poprvé jsme viděli obranné věže, které jsou charakteristické pro celou Svanetii. Mezi polorozbořenými staveními po cestě plné kravinců jsme nakonec našli guest house Guejijani. Na zahradě jsme oslovili ženu neurčitého věku v červených kaliopkách. Ochotně nás zavedla dovnitř a bez problémů ubytovala. S Renatou jsme vyfasovali překvapivě hezký pokojíček s manželskou postelí a dvěma medvídky.
Přesunuly jsme se na terasu, kam nám domácí přinesla čaj, kávu nějaké blůmy a myslím že i placky chačapuri. To jsme zírali, jak jsou zde lidé pohostinní. I na dvorku panovala velice uvolněná atmosféra. Venku začala být zima, tak nás pozvali do obýváku. Tam u rozpálených kamen seděla stará babička a sledovala asi dvoustý díl turecké telenovely. Sedli jsme si ke stolu a začali hrát karty. Někoho napadlo, že bychom mohli novelu simultánně tlumočit z gruzínštiny do češtiny. Vypadalo to asi takto: "Simire vstávej, volá Erdogan. Ku..a, co ten ko..t zase chce ? Simire, musíš okamžitě přijet, potřebuju poradit, jak na Rusáky. Dobrá. A mám jet na koni nebo kabrioletem ?..." Docela hlasitě jsme se u toho řehtali. Babička, jak zaslechla Erdogan, tak se taky začala smát a vycenila na nás své dva zuby. Večeře bohatá, stůl se prohýbal. Polévka s masem, spousta zeleniny, placky a já nevím co ještě. Vůbec jsme to nepořídili sníst.
Pondělí 18.9.2023 Etseri - Mazeri
Snídani jsme si objednali na osmou hodinu, abychom se pořádně vyspali před první náročnou tůrou. Stůl byl opět zcela zaplněn vším možným. Chačapuri, vejce natvrdo, jogurt, domácí marmelády, med, ... Mohli jsme si vzít co jsme chtěli i na svačinu. Zaplatili jsme sympatické studentce, která uměla anglicky a asi obstarávala rodině administrativu. Na každého vyšel nocleh včetně večeře a snídaně na cca 65 lari. Cena byla podobná ve většině guest housů, kde jsme spali. Rozloučili jsme se a vydali se po neznačené kraví stezce rovnou do kopce. Asi hodinu jsme funěli vzhůru po pastvinách. Při pohledu zpět jsme viděli pod námi vesničku Etseri a na obzoru první vyšší bílou horu Laila (4009m). Ve 2250 m jsme došli k rozcestníku a naše zkratka se napojila na značenou cestu. Chvíli jsme ještě stoupali po příjemném chodníčku až do sedla Bak Pass 2428 m. Spadla nám čelist, když jsme poprvé uviděli legendární horu Ušba 4710 m. Samosebou jsme se s ní museli hned vyfotit. Kolem nás na louce kvetly hořce a taky žluté ocůny (asi). Ty jsem ještě nikdy neviděl. Začali jsme sestupovat do údolí po chodnčku mezi rododendrony a břízkami přes planinu Mazeri 2285m k malému jezírku, ve kterém se brouzdaly krávy. Nastal čas oběda a tak jsme vytáhli konzervy tuňáka. Tím se nám batohy mírně odlehčily. Hurá, každé deko se počítá. Z údolí se najednou vynořila skupina 3 kluků z Olomouce. Byli ubytováni v Mazeri a nalehko šli na Bak Pass a zpět. Chvíli jsme s nima poklábosili a pak se vydali docela dlouhým nudným klesáním lesem do Mazeri. Cestou jsme si říkali, že zastavíme u první hospody a dáme si pivo. To jsme splnili a vlezli do rozestavěného guesthauzu na začátku vesnice. Majitel nás hoodně přemlouval, ať u něho přespíme. Že je nejlevnější, že nás zaveze, kam budeme chtít, atd. Začal nám být podezřelý. Pivo Karva, které nám dal bylo to horší ze dvou místních piv. Pro mně hnus. Posadil nás na terasu a začal vykládat o tom, že je veterán z Abcházie a z Čečenska. Renatě přinesl 2 ořechy. To se poměla Když jsem s ním začal mluvit svojí slovenskou ruštinou, tak ožil a přinesl nám čaču. Podle řečí to vypadalo, že to byl starý komunista. Za pivo po nás chtěl dvojnásobnou částku než v krámku v Mazeri. Raději jsme vypadli, začal být dost urputný. Na břehu říčky Dolra je minerální pramen. Chceme si ho natočit do lahví, ale vzdali jsme to, protože je to samý sirovodík, něco jako hronovka nebo prdlavka. Tak se aspoň fotíme na mostě s Ušbou v pozadí. V Mazeri nás vítají prasátka. Hledáme vyhlédnutý guest house Mila, který má dobré hodnocení. Asi 80 letá babka nás ochotně ubytovává. Máme s Renatou pokojíček s oknem na chodbu. Chvíli odpočíváme na terase a poprvé se setkáváme s Jonem z anglického Windsoru, který jde stejný trek jako my, akorát si ho o dva dny prodloužil. Je velice komunikativní. Máme docela žízeň a tak se jdeme projít po vesnici a chceme si někde koupit pivo. Potkáváme paní s taškami. Ta nám chce poradit a telefonuje na všechny strany. Pak nás posílá asi 500 m z kopce do krámku. Tam kupujeme každému dvě piva Karva (blé) a jdeme zpátky. Penzion se zaplnil. Začíná se ochlazovat, přece jenom jsme výš než na Sněžce. Večeře probíhá na etapy a odehrává se venku pod pergolou. Navlékáme péřovky, ale stejně je nám zima. Jídlo bylo opět dobré a bylo ho dost. Po večeři hrajeme na pokoji chlapců karty. Pivo mi moc nejede, ani jsem ho nedopil. Papírové stěny domu rozhodně nejsou zvukotěsné a tak odkudsi zeshora slyšíme charakteristické zvuky. Martin to hned okomentoval. "Preboha, veď oni tam jebů...". A asi měl pravdu Co nás zaujalo bylo, že studenou vodu nechávají v koupelně pořád téct. Tak to bylo všude. Když jsem se na to ptal, tak mi odpověděli, že "Vody u nas mnógo "
Úterý 19.9.2023 Mazeri - Koruldi Lakes
Kupodivu ráno neteče voda . Plní se nějaká nádrž. Snídaně je podobná té v Etseri. Všeho dost. Bereme si i něco na svačinu. Před devátou vyrážíme. Nejprve z kopce po silnici až k rozcestníku. Po polní cestě stoupáme k zaniklé vesnici Guli. Na vyhlídce u kříže chvíli odpočíváme. Začíná být pořádné vedro. Funíme do kopce a každý jde svým tempem. Trochu jsme se roztrhali. Najednou se ohlédnu a vidím Renatu, jak jede na koni . Chyba. Základní poučka zní: Nikdy nenechávej ženu samotnou s Gruzíncem. A taky si nesedej do taxíku ani na koně bez předem domluvené ceny. Rena si s kočím Míšou velmi rozuměla a dokonce s ním rusky pohovořila. On přesně věděl, kdy už toho lidi mají při výstupu dost a nasednou. No, prostě se živil, jak to šlo. Ale nebyl to žádný otrapa. Sám prý dvakrát zdolal Ušbu. Koník toho měl asi po hodině jízdy taky dost a lehl si . R stačila seskočit. Dál šla pěšky a vezl se jenom batoh. A tak jsme pomalu stoupali a obdivovali fantastické panoráma. Ušba teď byla opravdu blizoučko. Je to fakt nádherná hora s dvojvrcholem. Po poledni jsme se doškrábali do sedla Guli Pass 2954 m, kde nás už čekala Renata s Míšou a koněm. Nastoupali jsme poctivých 1400 m. Ptám se Míši. Skolko chóčeš za lóšaď ? Chvíli se ošíval a pak z něj vypadlo, že 150 lari. To mě teda dost překvapilo. On hned říkal, že včera vezl na dvou koních Rusy, kteří si postavili stany hned pod sedlem, a od těch chtěl 200 lari za koně. Tak to mě uklidnil. V sedle bylo najednou dost lidí. Dali jsme se do řeči s partou třech kluků. Když jsme jim říkali, že jsme z Náchoda, začali se chechtat. Dva z nich byli z Červeného Kostelce a jeden ze Žďárek Petrova strýce navíc velice dobře znám. Byli tady jen na týden a dělali hvězdicové výlety z Mestie. Tam jsme se s nimi taky další den ještě potkali. Následovalo nezbytné focení s Ušbou a na druhé straně s Lailou. Asi hodinu se kocháme nádhernými výhledy a pak se dáváme na sestup. Nejprve musíme klesnout asi 500 m, pak přetraverzovat travnaté údolí a vystoupat 300 m po cestě k jezerům Koruldi. V 17 hodin jsme u jezer. Jsme docela vyšťáveni. Poprvé stavíme stany a hned ve výšce 2750 m. Máme hezký výhled na horu Tetnuldi, ke které se budeme v dalších dnech přibližovat. Táboření zde má jedinou vadu a to, že sem z Mestie vyjede spousta lidí auty. Na plošině pod námi byl stan Rusů. Ti v noci, když začala být zima neváhali vlézt do auta, nastartovat a ohřívat se. K večeři si dáváme dehydratované Adventure menu. Moc mi to nechutná, mám nějak scvrklý žaludek. Ještě něco pofotíme a pak zalézáme do stanu. Nad ránem teplota klesá k nule, voda v lahvi zmrzla.
Středa 20.9.2023 Koruldi Lakes - Mestia
Ráno se nám nechce vylézat dřív než začne slunce svítit na stany. K snídani si vařím čínskou polévku. Je šíleně ostrá. Renata má instantní kaši. Rychle se otepluje. Čekáme, až oschnou stany a balíme. Dnešní etapa bude krátká, jen pár kilometrů z kopce do Mestie. Po půl desáté se vydáváme na cestu. Asi půl hodiny jdeme po cestě, po které jsme včera přišli a u rozcestníku odbočujeme na Mestii. Dole v údolí již je vidět mestijské letiště. U kiosku si dáváme hodně sladkou gruzínskou limonádu. Je zde hezky, nikam nespěcháme. Kousek od kiosku je zajímavá rozhledna bez zábradlí, z které je výhled na Mestii. Potkáváme nějaké Čechy. To, co následovalo se nedá jinak nazvat než mordor. Zvolili jsme si špatnou cestu. Šílený sestup žlabem o sklonu odhadem 60 stupňů. Bez holí a občasného ručkování po větvích lísek s patnáctikilovým batohem na zádech by to bylo neschůdné. Chvíli jsme se rozmýšleli, jestli se nemáme vrátit. Ale už jsme přece jen dost klesli, tak jsme to dorazili až dolů. Začalo být velké vedro. Byli jsme po náročném sestupu docela rozsekaní. Tak jsme byli rádi, že na nás kluci čekají v parku na náměstí a hned jsme zašli do nejbližší a taky asi nejlepší restaurace v Mestii Laila. Dali jsme si pivo Staropramen a oběd. Hoši už vybrali guesthouse Nino Ratiani's asi 500 m od náměstí. Šli jsme se ubytovat (bez večeře) kolem nejmodernější budovy v Mestii - policejní stanice. Po klidu na lůžku jsme vyrazili na večerní prohlídku města. Krávy tady mají všude přednost. Nakonec jsme skončili zase v Laile na večeři, ale tentokrát už jsme šli dovnitř. Taky jsme na terase potkali kluky z Kostelce. Tato restaurace je silně protiruská a je to vidět na stěnách, jídelním lístku i trikách personálu. Scházejí se zde většinou cizinci. Dal jsem si brambory ojakuri a Renata výborné knedlíky v sýrové omáčce v míse přikryté chlebovou plackou. K tomu červené víno.
Čtvrtek 21.9.2023 Mestia - restday
Odpočinkový den už jsme potřebovali. Snídali jsme až asi v půl deváté. Vyprali jsme a pak vyrazili do města. Na horním konci je zachovaná typicky svanetská architektura s věžemi. Podle řeky Mulkhury jsme došli ke stanici lanovky. Chtěli jsme zjistit, jak jezdí, abychom si zítra ušetřili 700 m stoupání. Bohužel, dolní část lanovky je mimo provoz a horní možná pojede v 11 hodin. Potkali jsme Johna, který mezitím zjistil, že se dá dojet taxíkem do mezistanice za 17 lari na osobu. Aspoň něco. Jdeme společně do svanetského muzea. Plno ikon, šperků, mečů a pušek. Mě nejvíc zaujala černobílá fotka, na které je rozesmátý chlap před chalupou, která má ve štítu přibité useknuté lidské ruce. Takto se asi vypořádávali se zloději. Kolem kostela se pomalu vracíme do centra. Z mostu fotím kaňon řeky. Jdeme na stanoviště taxíků a zajednáváme odvoz na další den na 8. hodinu. V Laile se stavujeme na oběd a pak zmoženi odpočíváme v guesthousu. K večeru jdeme na kebab do blízké kebabárny. Martin dostává bláznivý nápad, že by šel do kina. A opravdu šel na gruzínský film Dede. Ten se odehrával ve vesnici Ušguli, kam bychom měli také dorazit. Byl to prý zážitek. Ležel na plážovém lehátku a promítalo se z notebooku přes projektor. Navíc přes kravál z ulice nebylo nic slyšet. Čekali jsme Martina na terase guesthousu a hráli jsme moravské prší. Mezitím přijel autobus Rusů.
Pátek 22.9.2023 Mestia - Ughviri Lake
Po snídani jsme se přesunuli na stanoviště taxíků a nechali se odvézt na mezistanici lanovky na Zuruldi. Tím jsme si ušetřili asi 300 m stoupání a čekalo nás už "jen" 400. Bylo to celkem v pohodě. Hezké výhledy na Mestii, Ušbu a vlastně celou naši středeční cestu. V půl desáté jsme u horní stanice lanovky ve výšce 2300 m. Nikde ani živáčka. R se opaluje na terase s výhledem na Lailu. Začíná být vedro, ale naštěstí cesta po hřebenu Zuruldi není náročná. Po pár kilometrech se blížíme ke kopečku Mentashi 2472 m, na kterém jsou umístěny vysílače. Pokrytí signálem v této oblasti je vynikající, kam se hrabou Alpy. Pokračujeme dál po travnatém hřebenu a hora Tetnuldi 4858 m se začíná přibližovat. Po levé straně vidíme v údolí letiště v Mestii a na obzoru samozřejmě Ušbu. Za námi je vysílač a vzadu Laila. Zaujala mě o samotě stojící břízka. Tak ji fotím jednou s Ušbou a podruhé s Tetnuldi. Přicházíme ke dvěma jezírkům. Tady by se dalo tábořit. Klesáme k osadě Tsvirmi, kde jsme měli původně spát. My ale odbočujeme doleva. Po chvíli jsme na silnici a po ní jdeme k jezeru Ughviri Lake 1900 m, dnešnímu cíli. Stavíme stany a odvážná většina se jde koupat. Je to tady výletní místo s vybudovaným rámem na nejlepší foto. Studánka je plná jehličí a tak raději vodu proženeme filtrem. Chceme si uvařit večeři, ale okolí sezení je samý kravinec. Ondra dostává výborný nápad, že ten nejčerstvější přikryje kamenem. Sehnal velký placák a asi z metru ho pustil ... Lejno se mu rozstříklo na kalhoty , což mně zakroutilo s žaludkem. Rychle se ochladilo. Večeříme. Pak ještě chvíli hrájeme karty při čelovkách. V noci začal u stanu štěkat pes, tak to jsme nevěděli, jestli je někde poblíž medvěd nebo potencianální zloděj.
Sobota 23.9.2023 Ughviri Lake - Adiši
Ráno jsme ho našli stočeného do klubíčka poblíž stanů. Nakonec se z něho vyklubal milý parťák, který s námi absolvoval celou etapu. Čekáme až oschnou stany a kolem 9. hodiny vyrážíme po silnici do sedla Ughviri Pass 1911 m. Odbočujeme na polní cestu k sjezdovkám pod Tetnuldi. Ve 2250 m je lyžařské středisko. Využívám fotorámeček a pak si dáváme v otevřeném kiosku pivo. Goro na nás trpělivě čeká. Stoupáme dál a u rozcestníku potkáváme Jona s jeho charakteristickým zvonivým smíchem. Sláva, pro dnešek máme nastoupáno a teď už budeme jen klesat. Zima klepe na dveře a příroda se začíná zbarvovat. Noříme se do lesa abychom se posléze vynořili na travnaté pláni s vykukující špičkou Tetnuldi. Přicházíme k vesničce Adiši, dnešnímu cíli. Adiši je nejautentičtější vesnice ve Svanetii, kterou jsme viděli. Připomíná středověk. Ondra volá přes WhatsApp, že hoši sedí v kiosku na spodním konci vesnice. Odtamtud se taky linou po celém údolí na plné koule puštění Pink Floydi . Je to bar Tetnuldi. V kiosku je u vstupu váha. Zjišťujeme, že naše batohy váží 14 -17 kg. Z Café Tetnuldi to máme asi 50 m k guesthousu, který si hoši vyhlídli na netu. Jdeme se ubytovat. Před večeří se jdeme projít po vesnici. Je to, jako bychom se vrátili o několik století zpátky. Ale v každém obyvatelném domě jsou ubytovaní turisté. Nakonec jsme skončili v jednom z guesthousů na kávě a vínu. Večer se hodně ochlazuje, tak oblékáme péřovky. V guesthousu jsou s námi ubytovaní samí saudové, takže k večeři pro jistotu není žádné maso. Moc se s nima nebavíme.
Neděle 24.9.2023 Adiši - Khalde
Ráno se sháníme po našem včerejším společníkovi Gorovi, který ještě večer spal na dvorku, ale už jsme ho neviděli. Asi si našel novou smečku. Po snídani opouštíme Adiši a podle říčky Adischhala jdeme směrem k ledovci Adishi Glacier. Řeku musíme přebrodit, ale naštěstí dopoledne v ní ještě není moc vody. Jinak zde prý bývají připraveni místní s koňmi. Potkáváme Jona. Stanoval v Adiši u první věže ve vesnici. Čeká nás 500 m výstup do sedla Čchunderi 2722 m. Jde se docela dobře a pořád je na co se dívat. Z ledovce mezi horami Tetnuldi 4858 m a Katintayu 4979 m padají přes kamenný práh séraky. Je to pěkný rachot. Už jsou vidět pětitisícovky Jangi 5074 m a Šchara West 5069 m. Na druhou stranu vidíme v dálce Adiši a na obzoru Ušbu. V poledne jsme v sedle Čchunderi 2722 m. Poprvé vidíme nejvyšší horu Gruzie Šcharu 5193 m. Začínají se dělat kumuly, což nevěstí nic dobrého. Rychle klesáme do údolí k řece Khalde. Směrem od Šchary se zatahuje, padá pár kapek a dokonce zahřmí. Stavíme stany. Zjevuje se Jon. Vybral si stejné místo ke stanování. Pomáhám mu postavit stan. Bouřka nás nakonec minula. Jdu pro vodu k minerálnímu pramenu u řeky. No, při nabírání mi ujely nohy a praštil jsem sebou přes hranu kamene. Myslel jsem, že mám přeraženou nohu. Z holeně mi crčela krev. Hned se mě ujali doktoři Martin a Jon a ránu perfektně vydezinfikovali a zalepili. Dík. Kvečeru se vybralo a začala být zima. Vaříme a i s Jonem popíjíme chachu, kterou hoši koupili v Adiši. Jon si všechno jídlo zavěsil asi 100 m od stanu na strom cca 1.5 m vysoko . Ptám se ho, jak si myslí, že jsou vysocí medvědi na Kavkaze. Zblbnul nás, takže jsme to udělali taky. V noci přišla ještě jedna bouřka, ale pršelo jen chvíli.
Pondělí 25.9.2023 Khalde - Ušguli
Moc se nám nechce vstávat. Stany jsou mokré, ale stejně balíme. Vařím si čínskou pálivku, Renata kaši. Asi až v půl desáté se fotíme na selfie s Jonem a vyrážíme do kopce. Čeká nás 800 m stoupání. Martin nachází 100 lariovou bankovku. Hurá, bude chacha. Pokračujeme. Nejdřív to je v pohodě, ale pak se prodíráme rododendronovým porostem a to se nám vůbec nelíbí. Renata funí a dnes jí to moc nechutná. V půl dvanácté jsme v sedle Lagem Pass 2990 m. V údolí řeky Enguri se honí mraky a je docela zima. Sestupujeme na první pohled hezkým, ale ve skutečnosti nepříjemným šikmým chodníčkem. Šchara je v mracích. Začíná poprchávat a poprvé si bereme bundy a dáváme pláštěnky na batohy. U řeky Enguri se napojujeme na prašnou silnici a v dálce již vidíme klášter v Ušguli. Zase je vedro. Sláva, jsme v cíli dnešní etapy. Chlapci nás čekají na kraji vesnice v restauraci Panorama. Dáváme si polévku a pivo. Od Šchary se ženou mraky a začíná pořádný slejvák. Jon přichází už za deště. Ukazuje nám vyfocené medvědí lejno. Jdeme se ubytovat do nejbližšího guesthousu. Odpočíváme v posteli. Venku je bouřka. Blesk uhodil do penzionu, kde byl ubytovaný Jon. Někdo tam prý ohluchnul. U večeře se potkáváme s pěti cyklisty z Prahy. Jedou okruh Kutaisi-Ušguli-Mestia-Kutaisi a poletíme s nimi v sobotu domů stejným letadlem. Mimo jiné se bavíme o tom, jak byl Martin v Mestii v kině na filmu Dede. Paní domácí to slyšela a hned se pochlubila, že v tom hrála doktorku.
Úterý 26.9.2023 Ušguli - restday
Ráno se rozmýšlíme, zda pokračovat a nebo si dát odpočinkový den. Vzhledem k předpovědi počasí bude lepší, když zůstaneme. Ráno je krásně. Sušíme stany a pereme. Renatě není moc dobře a po snídani si jde lehnout. Zbytek jde na prohlídku vesnice. Jelikož Ušguli je zapsáno na seznamu UNESCO, míří sem většina turistů, kteří navštíví Svanetii. Patří také mezi nejvýše položené vesnice v Evropě (2200 m). V dolní části je zachováno mnoho charakteristických obranných věží. Chceme si dát kávu v kavárně u stanoviště taxíků, které vozí turisty z Mestie. Objednáme, zaplatíme a nic. 20 minut se nic neděje. To je zřejmě v Gruzii normální. Už jsme se s tím setkali i v Kutaisi. V Ušguli to asi nebude úplně tak klidné, jak to vypadá. Zil má prostřelené přední sklo. Vracíme se na "ubytovnu" kolem plotu, u kterého sedí stará babička. Dávám se s ní rusky do řeči. Říká, že Češi jsou bratři Gruzínců a že nás mají rádi. A jestli chceme, můžeme si u ní na zahradě zadarmo postavit stany. Je čas oběda. Vyzvedáváme Renatu a jdeme ke kiosku pod klášterem. Večer hrajeme karty na chodbě. Musíme být potichu, protože vedle spí malé dítě.
Středa 27.9.2023 Ušguli - Latpari Pass
Ráno opouštíme Ušguli a máme nepříjemný zážitek. Chlapík si oplotil asi 50 m značené cesty. Otevřeli jsme si branku a najednou se zjevil a se slovy "Éto majó těritórium" po nás chtěl zaplatit 3 lari za osobu. Měl tam ještě jednoho pohůnka. Nevšímali jsme si ho a rychle jsme zmizeli. Něco za námí hulákal. Přidali se k nám dva psi, z toho jedno štěně. Vydrželi s námi jít dva dny i přes třítisícová sedla. Stoupáme pěkně zbarveným údolím. V místech, kde ještě nesvítí slunce, je tráva namrzlá. Potkáváme Jona. Líčí nám zážitek z bouřky. Panoráma s Tetnuldi a Šcharou je úchvatné. Jde se nám docela dobře. I Renata je dnes ve formě. Cesta se zase proplétá mezi rododendrony. Ušguli zůstává hluboko po námi. Na západním horizontu vidíme vedle Ušby bílý dvojvrchol Elbrusu, který už je ale v Rusku. Před polednem jsme na Gvibari Passu 2972 m i s našimi psy. Jdeme na blízký kopeček, odkud jsou ještě lepší výhledy. Vidíme cestičku, po které půjdeme a vzadu i Latpari Pass - dnešní cíl. Přichází i Jon. Dál jdeme skoro po rovině a Renata nasazuje vražedné tempo. Je to pohoda. Kluci nám brzy utíkají, ale my zase utíkáme Jonovi. Fotit by se dalo pořád. U modrého jezírka se na chvíli zastavujeme. Máme telefonát. Hoši to berou přes vrchol kopce. My ho obcházíme zleva. Jak jsme se dozvěděli později, Jon si zde postavil stan. Občerstvujeme se. Ještě krátké stoupání a už vidíme Latpari Pass 2830 m. U kapličky nás čeká Ondra. Martin se zdržel na vrcholu. Okolí jezírka připomíná spíš smeťák. Inu, vede sem horská silnička. Nedá se nic dělat, musíme postavit stany. Nemám z toho moc dobrý pocit. Jsou tu různé hrůzostrašné artefakty. Jediná voda je v jezeře. Ještě, že máme filtr. Vaříme a něco dáváme i psům. Pak si bereme plecháčky, čaču a jdeme se rozhlédnout po kraji . Je to krása. Tak ještě jednu na samospoušť. Večer vytahujeme z boudy psům starou deku. Štěně nám stejně vlezlo do předsíňky u stanu.
Čtvrtek 28.9.2023 Latpari Pass - Panaga
Ráno se k naší smečce přidává velký bílý pes. Nevím, kde se tu najednou vzal. Snídáme a sušíme stany. Dnes už budeme jen klesat, ale zato brutálně 1800 m. Jdeme po "silničce" , která se kroutí v serpentinách. Je to nekonečné. Rychle se otepluje. Ve vesnici Chvelpi překračujeme po mostě řeku Tskhenistskali a po asfaltové silnici jdeme ještě asi kilometr do Panagy, kde máme vyhlídnutý guest house. Ondra už nás čeká asi půl hodiny. Po chvíli přichází Jon. Ubytováváme se. Máme žízeň, ale pivo tady nemají. Nejbližší obchod je vzdálený 4 km. Domácí paní Mariana nám nakonec slibuje, že za chvíli pojede na nákup a pivo nám přiveze. Její tlustý manžel Tomas nás zve na mladé víno, které ještě bublá v kubíkovém kontejneru v kuchyni. On prý vypije 3 litry za den. Neumí anglicky a ani pořádně rusky. Takže jede přes google překladač. Víno nám leze do hlavy a Tomas ještě nalévá čaču. Přijíždí Mariana a předává nám 15 piv Heineken. Začíná být veselo. Mariana připravuje večeři a taky nám na zítra zajištuje taxi do Kutaisi. S Marianou se bavíme rusky, je docela sympatická. Po výborné večeři konzumujeme piva a dáváme na oplátku domácímu. Opilý Tomas v noci přišel za Jonem na pokoj a žádal ho o práci v Londýně .Trochu ho chápu.
Pátek 29.9.2023 Panaga - Kutaisi
V devět hodin je před penzionem přistavený taxík. Je to mikrobus Mercedes, který už něco pamatuje. Zvláštností je, že má volant na pravé straně. Takových aut jsme tu viděli hodně. Na střechu se nakládá velká plynová bomba, kterou má řidič ve městě naplnit. Loučíme se a nastupujeme. Renata už má v sobě prášek na způsob Kinedrilu, který jsem koupil v Mestii, tak je v klidu. Vyjíždíme. Autem se line orientální hudba a houpe se to s námi, jak na lodi. Tlumiče asi nebudou v nejlepším stavu. Řidič se s tím nepáře, jede často v protisměru, protože tam líp vidí protijedoucí auta. Jon sedí vpředu vedle něj a hlásí, že se nemusíme bát, že jedeme rychle, protože tachometr je neustále na nule. Kličkování mezi krávami už jsme viděli při cestě z Kutaisi, tak nás to nepřekvapuje. V prvním městě řidič využívá výhody pravostranného volantu, zastavuje u chodníku stahuje okno a asi 15 minut se vybavuje s dalšími taxikáři. Ti nám dovnitř foukají cigaretový dým . V protisměru zastavuje další taxík a řidič se zapojuje do debaty. Silnice je ucpaná, ale nikoho to nevzrušuje. Jedeme dál. Opotili jsme se, když se proti nám vyřítilo odtahové vozidlo, brzdy skřípaly a náš hrdina to vybral bravurní myškou. Jen se tomu srdečně zasmál. Asi po třech hodinách jsme dorazili do Kutaisi. Velký problém byl, že Jona měl odvézt jinam než nás. Museli jsme mu na jeho mobilu nastavit navigaci. Měli jsme strach, že bude chtít zvednout cenu za jízdu po městě, ale spokojil se s domluvenými 30 GEL za osobu. Penzion Holiday House blízko katedrály Bagrati připomínal malý zámeček. Škoda, že jsme v něm strávili jen asi 4 hodiny. Ubytovali jsme se a vyrazili do města. V restauraci jsme si objednali jídlo. Ten systém jsme nepochopili. Nejdřív přinesli po dlouhé době hlavní jídlo a pak polévku. Martin si chtěl dát dezert a ten nepřinesli vůbec. Při placení museli být dva. Jeden to počítal na kalkulačce a druhý přepisoval na papír. Pak jsme šli nakoupit nějaké suvenýry a stavili jsme se taky v naší oblíbené vinárně. Na 19. hodinu Jon zamluvil v Magnolii místa na večeři. Tam jsme si to užili a zároveň se s Jonem rozloučili. On druhý den pokračoval vlakem do Tbilisi a my domů.
Sobota 30.9.2023 Kutaisi - Praha
Ve 4 h jedeme taxíkem na letiště. V 6:40 nám to letí. V 8:35 přistání v Praze. Z 30 st. do deštivých 16 st., brrr. Synáček nás už čekal na letišti. Před polednem jsme doma.
Sláva nazdar výletu !
Howgh, byla to fuška
Statistika :
18.9. 13,9 km, 901 m výstup, 1072 m sestup
19.9. 18,1 km, 1794 m výstup, 647 m sestup
20.9. 8,6 km, 22 m výstup, 1378 m sestup
22.9. 15,2 km, 781 m výstup, 777 m sestup
23.9. 13,3 km, 682 m výstup, 505 m sestup
24.9. 17,3 km, 802 m výstup, 612 m sestup
25.9. 11,8 km, 893 m výstup, 992 m sestup
27.9. 13,9 km, 1278 m výstup, 564 m sestup
28.9. 14,6 km, 76 m výstup, 1812 m sestup
Celkem 126,7 km, 7229 m výstup, 8359 m sestup