Kamnické Alpy
Účastníci zájezdu: Renata, Romča, Jirka
Neděle 14.8.2011
Po 5 hodině ranní ještě za šera vyjíždíme z Náchoda. V poklidu s několika zastávkami jsme v 16 h v Logarské dolině a parkujeme snad na jediném volném místě na parkovišti pod vodopádem Rinka.(asi 900m) Najeto 670 km. Na vjezdu do Logarské doliny se platí 6Eur, ale pak už se může zaparkovat kdekoliv. Je krásně, asi 25st., a tak si asi polovička Slovinců řekla, že se půjdou podívat k vodopádu. Vodopád je asi 100m vysoký. Je to tu maso a i dál k Frischaufovu domu jdou proti nám davy lidí. Jdeme kolem pramene říčky Savinje a zajímavých kořenů na balvanech. Po asi hodině stoupání přicházíme na Frischaufov dom (1356m), zajednáváme nocleh a na terase před chatou popíjíme pivo Union (3Eur) a díváme se na protější hřeben mezi Ojstricí a Planjavou, po kterém jsme šli před 2 roky. V zapadajícím slunci je to pak ještě větší nádhera. Po povinné partičce prší s Romčou v ½ 9 zaléháme. Máme 3 lůžkový pokojík.
Pondělí 15.8.2011
Nádherné ráno. Platíme velmi přijatelnou částku 6 Eur na osobu (průkaz AV) a v ½ 8 dáváme batohy na hřbet a razíme směrem k Turskému žlebu. Že to tady není úplná legrace dokazuje „symbolický cintorín“ s poslední destičkou z března letošního roku. Začíná být celkem odporné vedro, musíme se co nejrychleji dostat do stínu žlebu. Nekonečné stoupání v serpentinách Romču nebaví a je pěkně protivná. Konečně jsme ve stínu Turského žlebu. Dal by se asi vylézt po suťovišti, ale bezpečnější je zajištěná cesta v pravé stěně. Romče dáváme pro jistotu úvazek Přilba tady je nutná – padají kameny ! Závěr Turského žlebu je posledním místem, kde potkáváme skupinu turistů. Dál už je pusto.Je odsud hezký pohled na Mrzlou goru. Na křižovatce cest se rozhodujeme, jestli se máme škrábat na Skutu (2532m). Objevují se nějaké mráčky a tak volíme variantu přes sedlo Sleme, asi o hodinu kratší. Výrazné sedlo Sleme na jižním hřebeni Skuty spadá obrovskými plotnami do rozsáhlého kotle Veliki Podi. Lehká zajištěná cesta vede vpravo. Následuje asi hodina skákání po zerodovaných kamenech a jsme u bivaku pod Grintovcem (2104m). To je zajímavá 3 podlažní stavbička na strategickém místě. Myslím, že by tam mohlo přespat 9 lidí. Jíme. Mraky začínají vypadat bouřkově, tak se moc nezdržujeme a jdeme dál. Na Cojzovu koču to je od bivaku 1 hodina. Skuta při pohledu zpět už je v mracích. Když se blížíme ke Kokrško sedlu, několikrát zahřmí, ale to už máme vyhráno. Cojzova koča je takřka liduprázdná, až na jednu Francouzku, která polehává v jídelně a čte si tlustou knížku. Kachlová kamna jsou roztopená, rozvěšujeme si kolem nich voňavé svršky. Chatařka je příjemná a ubytovává nás na 10 lůžkovém pokoji, kde jsme sami. Dáváme si tradiční Union a Romče Fantu. Hrajeme karty. Přichází bouřka, padají kroupy. Jdeme si na chvíli lehnout. Když se vrátíme do jídelny, přichází párek Čechů. Bouřku přečkali v bivaku. A za chvíli další pár Maďarů. Ti si dávají polívku a pak to zalomí na lavicích. Když se prospali, sbalili se a sestoupili do Kamnické Bystrice. Říkám si, co asi budeme dělat, když bude zítra pršet. Jdeme brzy spát. V noci se vyjasňuje, měsíc mi svítí přímo do obličeje.
Úterý 16.8.2011
Vstáváme po šesté a z chaty vyrážíme v 7 hodin. Je jasno. Grintovec (2558m), který musíme přejít, odtud nevypadá nijak náročně. Je to nejlehčí výstupová cesta, choďák. S těžkým batohem ale dá zabrat i tak. Nijak se neženeme a často odpočíváme. Chatařka s manželem nás dobíhají a rychle nám ukazují záda. Jdou nalehko, jen s hůlkami. Jen tak před snídaní. Chacha. To nás mimo jiné utvrzuje v tom, že počasí bude dobré. Viditelnost je parádní, v dálce se objevují Julské Alpy s Triglavem. Rychle nabíráme výšku. Ovce se tady pasou i těsně pod vrcholem. 9:15 Summit. Nádherný kruhový výhled z nejvyšší hory Kamnických Alp. Srdečně se loučíme s chataři, kteří už mažou dolů vařit a vychutnáváme si vrchol. Na západě dominuje vrchol Kočny (2540m) a za ní v dálce Julské Alpy. Na východě Skuta (2532m) a vpravo vzadu Ojstrica a Planjava. Na sever spadají příkré srázy k České koče (1542m), kam se dnes musíme dostat. V dolině dál je vidět vesnička Zg. Jezersko. Na vrcholu byla osazena kruhová deska z leštěné žuly se směrovou růžicí. To tu minule nebylo. Tenkrát tu byl jen polorozbořený podivný sloup. Nevím, proč ho neodstranili. V klidu svačíme. Přicházejí dvě mladé Češky. Úplně nalehko, věci mají v bivaku pod Grintovcem. Mají namířeno na Kočnu. Kousek s nimi sestupujeme severním suťovým svahem. Značení je tady dost špatné a jsme rádi, že nám ukazují cestu k Mlinarskému sedlu. Následuje nejkrásnější partie dnešního dne, ostrý vzdušný hřeben částečně zajištěný lanem nízko nad zemí. Doleva spadají kilometrové srázy k České koče a doprava jen asi 400 metrové k bivaku pod Grintovcem. Musíme přelézt několik věží. Občas se přes nás převalí neškodné bílé mráčky. Tento úsek opravdu vyžaduje dobré počasí, jinak může být nebezpečný. Jsme v Mlinarském sedle (2334m). Rovně dál hřebenovka pokračuje na Dolgi hrbet (2473m). Ještě mám v živé paměti, jak jsme tam lezli s Ondrou v září r.2006. Je to doost těžké a hlavně na morál. My odbočujeme doleva. Zdá se, že tudy se nedá sejít dolů, ale cesta je důmyslně vedena terénem o sklonu dobrých 60st., občas zajištěná lanem. Sestup je nekonečný. Česká koča je stále vidět. Přilba se tady určitě hodí, volných kamenů je všude plno. Se ztrátou výšky vzrůstá teplota a taky žízeň, takže na České koče hned kupuji piva, limonádu a pak si chladíme oklepané nohy v korytě se stále tekoucí ledovou vodou za chatou. Je 13:30. Původně jsme tady chtěli dnes přespat, ale protože je ještě hodně času, rozhodujeme se, že ještě přejdeme na Kranjskou koču. Cesta vede přes obávané Žrelo. Není to zase až tak obtížné, jak se píše v průvodcích a dobře zajištěné. Spíš zde hrozí pád kamenů. Romče pro jistotu dáváme úvazek. Slunce nám pere nepříjemně přímo do zad. Od konce Žrela je to ke Kranjské koče (1700m) už jen kousek po zarostlém svahu. V 16:30 jsme u chaty. Domlouváme ubytování a vegetíme na terase. Spravuje to tu starší manželský pár, velice ochotný. Dáváme si výbornou polívku, pivo, kávu a mastíme karty. Průběžně se objevuje několik mladých Slovinců. Vždy si dají čaj, pivo, doplní vodu a zase mažou dolů. Asi trénink. To by měla vidět omladina u nás. Chacha. Na terase vydržíme až skoro do tmy. Je krásně, koukáme do kraje.
Doma jsem vyhrabal fotku z r.2006 – pohled z vrcholu Kočny, na které je vidět podstatná část úterní cesty.
Středa 17.8.2011
V 7h startujeme na poslední, už méně náročný úsek přechodu. Nejprve stoupáme kotlem Ledine pod Skutou. Nalevo v dálce vidíme hraniční hřbet Karavanky a ještě víc a dál vlevo Julky. Když se otočíme úplně nazpět, tak nad Kočnou vidíme ještě měsíc.Dál stoupáme do Jezerského sedla (2034m) na hranicích s Rakouskem. Za totáče tudy vedla jedna z možných únikových cest na Západ. Snídáme. Je krásné ráno. Nikam nespěcháme. Po rakouské straně jdeme do Savinjského sedla (2001m). Odtud už je vidět do Logarské doliny. V pohodě sestupujeme dolinou Okrešelj k Frischaufovu domu a kolem vodopádu Rinka k autu. Moc se nezdržujeme a odjíždíme z Logarské doliny přes Pavličevo sedlo a Seebergsattel do Jezerska k Planšarskému jezeru. Tady to známe. Nemilé překvapení je, že neteče voda. Důchodci z Kroměříže nám radí, že asi 300m po cestě směrem k horám je lovecká chata se stále tekoucí pitnou vodou. Díky. Vaříme, koupeme se v říčce a lebedíme si. Další den ráno odjíždíme na pár dní k moři na Krk.