Julské Alpy - západ
Účastníci zájezdu : Pepa, Jirka, Jirka
Mangart z italské strany po Via Italiana. Srednja Ponca z doliny Tamar.
Čtvrtek 19.6.2008 + pátek 20.6.2008
Ve 14.30 nabírám Pepu ve V. Poříčí a v 15.00 podle plánu Jirku na Babí. Pokračujeme po známé cestě přes Vysočinu (Pardubice-Havl.Brod-Jihlava) do Znojma (230 km). Cesta Rakouskem je v pohodě, provoz i přes právě probíhající ME ve fotbalu minimální. Ve Villachu odbočujeme na Wurzenpass - přechod do Slovinska. V údolí Sávy v obci Podkoren doprava na italskou hranici v Rateči, pak v první vesnici doleva a jsme u Mangartských jezer (Laghi di Fusine). U horního jezera (929m) je pěkné parkoviště s čistými záchody (to mám rád). Jsou 2h v noci, svítíme čelovkami. Otvíráme první Primátory, kterými nás zásobuje Pepík, páč vyhrál někde v tombole na plese roční konzumaci tohoto vynikajícího moku. Je nám dobře. Ještě asi 2 h se povalujeme v autě než se rozední. Vaříme kávu a koukáme na ozářený vrchol Mangartu (2679m) - první cíl expedice, který se odsud zdá velmi blizoučko. Dokonce tak blízko, že měníme plán a rušíme původní úmysl přespat v bivaku Nogara (1850m). Alespoň můžeme jít relativně nalehko. Nejprve cesta stoupá nezáživně bukovým lesem, ale jak se blížíme ke stěně, výhled se otevírá. Všude je plno vody, je vidět, že zde nedávno ležel sníh. Zbytky jsou v každém temnějším koutě. Jdeme dokonce kolem slušného vodopádu. U bivaku Nogara jsme od jezera za 2.5h a máme toho docela dost - 900 výškových metrů. Je to dřevěná boudička asi 3x3m, 9 paland s dekami a polštáři. Nikdo tam nebyl. Je 9.30. Lehce svačíme a pokračujeme dál. Pod bivakem necháváme hole.Nástup do feráty Via Italiana bychom asi hledali těžko, kdybychom již od bivaku neviděli ve stěně skupinu 6lidí, kteří zřejmě přišli ze slovinské strany. Jestliže je cesta od bivaku nějak značená, tak nyní je vše pod sněhem. Jdeme podle kamenných mužíků. Když k nástupu zbývá překonat asi 20m sněhové pole, bereme na sebe úvazky. V tom se ozve hrozný rachot a 100m od nás padá odněkud se shora lavina. V první chvíli si myslíme, že ji uvolnili ti před náma a je po nich. Pak je ale vidíme, jak pokračují. Nemáme moc chuti jít dál. Nakonec rozhodujeme, že dolezeme do místa, odkud spadla ta lavina a pak se uvidí. Jirka přechází jako první sněhové pole a mizí v asi 2m odtrhové spáře. My s Pepou ho následujeme. Jsme u prvních ocelových lan.Dál je cesta dobře zajištěná. Asi za půl hodiny jsme u dalšího sněhového pole, které na první pohled bylo nedávno ve spodní části o hodně větší. Čeká nás kritických 10m 50st sněhového svahu, za kterého před chvílí asi spadla lavina. Beru 20m lano a rychle přecházím, cvakám do první kramle a zhluboka oddychuji. Adrenalin stříká na všechny strany. Hoši přecházejí již klidněji s pofiderní jistotou navázání na laně. Pokračujeme pěknou vzdušnou ferátkou s občasnými zastávkami na focení lezců a kytiček již bez problémů až na konec stěny (2273m), kde se na Via Italianu zprava napojuje slovinská cesta od Mangartské koči (1906m). Nad Mangartem se začínají objevovat první mráčky. Cesta na vrchol odtud vede asi 200 výškových metrů nenáročným rozlámaným sklanatým terénem. Další obrovské sněhové pole odrazuje Pepu a otáčí to. Potkáváme dva Slovince, kteří nám ukazují cestu a říkají, že na vrchol je to 200 výškových metrů. S Jirkou to nechceme vzdát, brodíme se sněhem dál. Bohužel nové návleky jsem zapomněl doma, takže při každém kroku mi spadne nějaký sníh do bot - paráda. Pole končí ostrou hranou, ke které je sklon asi 70st a musí se zapojit ruce - brrr. Jsme na hlavním hřebenu, před náma je Jalovec již také v mracích, doleva se táhne hřeben Veunza-Strug-Srednja Ponca-Visoka Ponca, který jsme chtěli původně přejít od Domu v Tamarju do bivaku Tarvisio. Teď vidím, že je to nereálné. Doprava pokračuje cesta na vrchol Mangartu. Choďák po kamenech končí opět ve sněhu. Mám toho dost, mokro v botách. Sněhový svah se navíc zdá dost nebezpečný. Kolem se stahují mraky. Otáčíme asi ve 2600m. Pod náma najednou zahřmí. Tak ještě tohle - bouřka téměř na vrcholu. Makáme dolů, po sněhu téměř běžíme. Naštěstí bouřkový mrak odplul do jiného údolí, na slovinské straně prokukuje slunce. Pod sebou vidíme silnici do Mangrtského sedla. Scházíme po hranicích až k sedlu Travnik, kde chceme odbočit do Itálie k bivaku Nogara. Cesta je však zadrátovaná - asi z důvodu nebezpečí lavin. To je prekérní situace. Stoupat za hrozící bouřky zpět k vyústění feráty a pak se spouštět po 300m hromosvodu nepřipadalo v úvahu. Pepa potvrzuje, že žádná jiná cesta k bivaku není.Po poradě přelézáme zábrany a zjišťujeme, že cesta je docela dobře schůdná a laviny nehrozí, bylo to tam asi ze zimy. Po travnato kamenitém svahu se zbytky sněhu vpohodě scházíme k bivaku Nogara. Začíná pršet. Bouřka je právě v této dolině. Zalézáme na palandy a všichni usínáme. V 1/2 6 nás budí slunce. I když někteří (já) bych býval v bivaku přespal, odcházíme dolů k jezeru - odporně dlouhý sestup po mokrých kamenech. Sedáme hned do auta a přejíždíme do sousední slovinské doliny Tamar. Kolem můstků v Planici pokračujeme až k Domu v Tamarju (závora zvednutá). Závěr doliny tvoří snad nejhezčí hora Julek - Jalovec (2645m). Příjemná "teta" nás ubytovává v podkrovní noclehárně, kde jsme napočítali 21 lůžek. Po sprše scházíme dolů, otevíráme účet a dáváme si pivo Union a nudlovou polévku. Kolem 22h jdeme spát. Byl to opravdu náročný den.
Sobota 21.6.2008
Protože jsme se minulý den dost vyčerpali, podniknout podobně náročnou tůru jako včera se nám nechtělo. Naplánovaný byl Jalovec přes Kotovo sedlo a zpátky zajištěnou cestou přes Jalovškou škrbinu do kuloáru Ozebnik. Je vidět, že tam je nyní spousta sněhu. Byli jsme tam v roce 1995. Moc dobře si pamatuju nebezpečný skok z poslední kramle na strmé sněhové pole přes hlubokou trhlinu v kuloáru Ozebnik. Kdoví, jak to tam vypadá teď. V úvahu tedy připadá vyhlídkový kopec přímo nad Domem v Tamarju (1108m) - Srednja Ponca (2228m). Moc odpočinková túra to ale není. Půlkilometrovou procházku údolím Tamar brzo vystřídá brutální stoupání za podpory palčivého slunce a mračna much. Nemyslím na nic, akorát jsem šťastný, že netáhnu spacák, karimatku a 4l vody, což bychom museli při původní variantě, kdy jsme tudy chtěli jít až do bivaku Tarvisio na hřebenovce Ponca - Mangart. Asi po hodině výstupu začíná cesta trochu bočit a prochází několika žlaby, ve kterých jsou ještě zbytky sněhu, k lanům, na kterých se ani nevyplatí vytahovat jištění. Závěrečná půlhodinka k vrcholu již není tak strmá, ale zase tam je nebezpečí pádu kamenů, což Jirka poznal na vlastní kůži. Když si spokojeně pročišťoval plíce cigaretkou, prosvištěl 2m od něho šutr jako dětská hlava, který mi nějak odpadl od boty nebo co. Sorry Jiříku. Vrchol není ani moc patrný, je to součást hřebenu. Výraznější je Visoka Ponca (2274m) po pravé straně. Výhled odsud na všechny strany je excelentní. Při pohledu na SZ máme jak na dlani Mangartskou dolinu a celou naši včerejší cestu. Je vidět i bivak Nogara. Vrchol Mangartu je pěkně vysněžený. Lidem, přecházejícím sněhové pole nezávidíme. Na Z se táhne hřebenovka a vzadu je nádherná hora Jalovec, Východním směrem hradba Špik (2472m), Škrlatica (2740m), Dolkova Špica (2591m) nad Kranjskou Gorou , Prisojnik (2497m) a nejvyšší Triglav (2864m). Nad údolím Tamar Malá (2332m) a Velká Mojstrovka (2366m). Pod námi v dolině Planica skokanský areál Do sněhu si dáváme chladit vrcholové pivo a svačíme. Jirka si vzpomíná, že má známou v pivovaru, a ta by určitě měla radost z reklamní fotografie. (a ještě jedna) Tak se zaslouženě kocháme asi půl hodiny. Sestup je dost nepříjemný. Máme hole, které jsme si schovali asi 1/2 hodiny pod vrcholem v kleči. Jirka si je pochvaluuje, ale já bych je někdy nejradši hodil za psem. Dobré jsou v bukovém lese, ale ve strmém kamenitém terénu nic moc. Když konečně sestoupíme až k Domu v Tamarju, který je skoro celou cestu vidět v hlubině pod námi, jsme řádně vyšťáveni a vzpamatováváme se až po dvouch Unionech. Je vedro a na terase plno lidí. Dáváme řeč s mladým párem z Česka. Přišli sem ze sedla Vratca nad Vršičem. Po osvěžující sprše si děláme piknik poblíž blízkého vodopádu a vedeme řeči o společných známých, jak nějaké drbny. Večer sedíme na terase, popíjíme Union, kávu a trochu se družíme s domácími. Vyptáváme se na Vasju Bajce, jediného Slovince, kterého známe. Tak toho tady dobře znají a je s ním prý veselo. Paní nám jmenovala i některá naše města, kde byla. Tím nás potěšila a dali jsme jí 3 plechovky Primátora. Za chvíli přinesla na oplátku 3 stakány travarice. Když jsme to vypili, někteří z nás (já) už byli dost kóslí. Nechali jsme si předložit účet za dvě noci a konzumaci. Vyšlo to na 30euro pro každého, s čímž jsme byli spokojeni. V noclehárně s námi tentokrát spal párek cyklistů, kteří přijeli v podvečer. S těma už jsme se nestačili seznámit, protože jsme byli okamžitě tuzí. V neděli ráno v 7 hodin odjíždíme. Ještě zastavujeme u můstků v Planici a pak už mažeme domů, do Náchoda, do Poříčí, na Babí... do pr..le, už bych zas někam jel.
Mapa Julské Alpy západ , GeoClub 1:50 000
Klettersteig Atlas
Fotogalerie
Pohled z vrcholu Srednja Ponca