Adamello
Procházka po největším italském ledovci Vedretta del Mandron s původním cílem dosažení vrcholu Adamello 3539 m, což se nám nakonec nepodařilo.
Účastníci zájezdu: Dunda, Zimin, Jirka
Architekt výpravy : Dunda
Mapa: Tabacco 052 Adamello, Presanella 1:25 000, Trasa
Chaty: Rifugio Mandron, Rifugio Lobbia Alta, Rifugio Bedole
Horolezecká metodika: postup na ledovci
Pátek 25.9.2015
Tentokrát jde o vážný podnik a proto jsme potřebovali sehnat do party někoho se zkušenostmi z ledovce. Zimin se nám přesně hodí. Mladý, silný :-) , už se vydrápal i na Matterhorn, Grossglockner a potuloval se také po ledovcích v Norsku. V pátek ve 13 h ho nabíráme ve Velkém Poříčí. Přichází s obrovským batohem, ve kterém má 60 m lano, spacák a spoustu dalších věcí pro přežití v divočině - taky zrcadlovku, která sama o sobě váží asi 2 kg :-) Jedeme v poklidu přes Prahu, Rozvadov, Mnichov - kolem Allianz Areny, která svítí červeně - hraje Bayern. Někde před Innsbruckem nabíráme "levnou" naftu. Přejíždíme Brenner a kolem půlnoci míjíme dálniční sjezd Trento - Nord (nikde žádný ukazatel na Rivu del Garda :-( Po pár km sjíždíme na nejbližším exitu a vracíme se zpátky. Platíme zbytečně další mýto. Tentokrát už jsme se trefili a míříme do kopce po skoro dálnici směr Riva. Kolem jsou už všude bílé vápencové hory, které jsou dobře vidět v jasné měsíční noci. Ve vesnici Sarche odbočujeme doprava směr Madonna di Campiglio. V městečku Pinzolo - Carisolo potřebujeme odbočit do údolí Val Genova. Ptáme se na cestu připitého týpka na náměstí. Posílá nás rovně do kopce. Jedeme, dlážděná cesta se zúžuje, kolem jsou charakterické stavbičky - zkrátka jsme na křížové cestě :-) Ondra v mapě zjišťuje, že správná odbočka byla až úplně na konci města, ale tudy se na ní snad taky dostaneme. Po krátké terénní vložce se ocítáme na úzké asfaltce do Val Genova. Jedeme ještě pár km až k parkovišti a závoře v místě zvaném Ponte Maria (1164m). Stavíme stan hned vedle auta. Dáváme si pivko a jdeme spát. Jsou 2 hodiny v noci a máme za sebou 950 km. Za hlavami nám hučí ledovcová řička Sarca di Genova.
Sobota 26.9.2015
Vstáváme kolem 7h, myjeme se v mléčně zakalené řece, dáváme něco teplého do žaludku a doufáme, že nám někdo otevře závoru a budeme moci dojet autem až na konec údolí Valle di Genova. Bohužel, sezona tady skončila 20.září a už nejezdí ani autobus. Čeká nás 9 km po asfaltce s převýšením 530 m k Rif. Bedole. Na "Maruščině" mostě házíme těžké batohy na záda a začínáme stoupat k osadě Ragada. Vody je všude dost. Už se nám nechce jít po asfaltu, tak přecházíme řeku a jdeme po turistické cestě. Ta se ale podivně točí, raději se vracíme na silnici. Mají tady pěkné pohádkové chaloupky i roztomilá zvířátka. Poslední 4km nás svezl chatař z Bedole. Ondra se vecpal do kabiny ke dvěma Italkám a my se Ziminem jsme vyskočili na korbu. Jel dost rychle, takže jsme měli co dělat, abychom v zatáčkách nevypadli. V 9:30 jsme u Rifugio Bedole (1640m). Jdeme dovnitř a dáváme si zasloužené pivo. Cesta k Rif. Mandron (2450m) nejprve stoupá lesem asi 60 serpentinami - uff. Z mostku přes vodopád je vidět hluboko pod námi Rifugio Bedole. Asi ve 2000m končí pásmo lesa a otevírají se nádherné výhledy na čelo ledovce Vedretta della Lobia a zpátky na zaledněný vrchol Cima Presanella (3558m) částečně v mracích. Pro znavené turisty je k dispozici několik vyhlídkových laviček. Již je vidět také část ledovce Vedretta del Mandron, po kterém chceme zítra jít k vrcholu Adamello. V klidu si to funíme do kopce, každý volí tempo, které mu vyhovuje. Zimin má největší náklad - táhne lano - dííky Zimine :-) Na několika místech je cesta jištěna ocelovým lanem. Výhledy na ledovce Lobbia a Mandron oddělené masívem Lobbia jsou opravdu překrásné. Již po vrstevnici se dostáváme k muzeu Centro Glaciologico Julius Payer (2430m). Na chatu Mandron je to již jen 10 minut. po pěkném chodníčku kolem kapličky. Chata Rifugio Mandron (2450m) je již zazimovaná a otevřený je pouze winterraum pro 6 osob. U zdi trůní elektrický sušák na boty :-), el. ale samozřejmě nejde. Potkáváme zde 2 Italy, které jsme viděli ráno na parkovišti u Ponte Maria a taky sympatické Italky, se kterými jsme jeli autem na Rif.Bedole. Nabízíme jim becherovku. Jedna je místní a druhá je z Janova. Rif. Mandron je jejich cíl a vracejí se dolů. Je 13 h, vaříme oběd. Odpoledne se chceme podívat k začátku ledovce Mandron. Je to od chaty 1:30 h nenáročným zvlněným terénem kolem jezírek Laghi Mandron. Po levé straně hučí vodopád vytékající z ledovce. V závěru cesta lehce stoupá do sedla Vedretta del Mandron 2600m nad začátkem ledovce Mandron. Orientujeme se podle mapy a díváme se s úžasem na obrovskou plochu ledovce. A to je odsud vidět jen asi jeho desetina po první zlom. Podle článku na internetu se nemá hned sestupovat na ledovec, ale vystoupat ještě vpravo po suťovišti, pokračovat po kamenech a obejít tak největší trhliny v ledovci. Nacházíme nějaké staré vybledlé značky a mužíky.To nás uspokojuje a myslíme si, že to tady zítra rychle přeběhneme. (Ve skutečnosti jsme klopýtáním po obrovských kamenech a hledáním cesty ztratili snad 2 hodiny. Nejrychlejší by asi bylo sejít hned na ledovec a opatrně prokličkovat středem mezi trhlinami.) Mraky se zase na chvíli rozestupují a ukazuje se jedna ze špiček masívu Lobbia na protější straně ledovce. Vracíme se na chatu Mandron. Po večeři chvíli hrajeme karty a brzy jdeme spát. Házím na sebe 3 deky, uvnitř winterraumu máme hezkých 10st. :-), venku jsou 4st.
Statistika dne: 18 km, nahoru 1518 m, dolů 415 m, 10 h 30 min
Neděle 27.9.2015
Den D - Summit Day :-) Vstáváme v 5:30 h. Vaříme čaj a snídáme. Balení nám moc času nezabere, hodně věcí necháváme ve winterraumu. Akorát je naházíme na jednu hromadu pro případ, že by sem ještě někdo přišel. Před šestou nasazujeme čelovky a vyrážíme po známé cestě. Dřevěný chodník u jezer Laghi Mandron je namrzlý, Je kolem 0st, jasno. Před námi se tajuplně tyčí pyramidy masívu Lobbia (Lobbia Bassa 2903m, Lobbia Mezzo 3036m, Lobbia Alta 3196m). Při pohledu zpět na sever je na horizontu uprostřed známý obr Presanella 3558m. V 7 hodin už je vidět na cestu i bez čelovek. Pohled na Presanellu se zase trochu změnil. V 7:15 jsme v sedle Vedretta Mandron (2600m). Přes ledovec se díváme na sluncem ozářenou špičku Cima Giovanni Paolo II (3313m), pojmenovanou podle papeže Jana Pavla II., který u chaty Rifugio Lobbia v r. 1988 sloužil u kamenného oltáře se zvonem mši pro horské myslivce. Na vrcholu je velký kamenný kříž. Podle včerejšího plánu se dáváme rychle doprava na suťoviště. Nacházíme značky, které nejsou v mapě a podle nich stoupáme "kamenolomem". Okolní kopce se koupou ve vycházejícím slunci a i pohled zpět k Rif. Mandron dostává jiné barvy. Pomalu získáváme představu o velikosti ledovce. Na hraně špičky Lobbia Alta na druhé straně ledovce je zřetelně vidět chata Rifugio Lobbia (3020m), což je asi lepší východisko pro tůru na Adamello. Stoupáme pořád výš až asi do 2900m. Slunce začíná příjemně hřát, ale kameny jsou pořád namrzlé a kluzké. Jdeme kolem zbytků opevnění asi z 1.sv. války. Divný pocit při představě, že tady ty kůly a ostnatý drát leží zřejmě 100 let. Na hřebínku je jasné, že značená cesta vede nejspíš do sedla Valetta, kam teda rozhodně nechceme. Musíme se stočit dolů na ledovec. Poskakování po velkých šutrech vytýčeným směrem nám sebralo dost sil a času, který nám chyběl v závěru výstupu na M.Adamello. Konečně jsme na ledovci. Nazouváme mačky a navazujeme se na lano. První jde nejzkušenější Zimin, druhý Dunda a já plápolám na konci :-) Ledovec je pokrytý asi 15ti cm čerstvého sněhu, do kterého se boříme a zakrývá nám taky trhliny. Mírným svahem překonáváme malý zlom. Jde to docela dobře. Vrchol Adamello odsud není vidět, hlavním orientačním bodem je kopec Corno Bianco (3434m), který.musiíme obejít zleva. Když se otočíme zpět, vidíme panoráma Presanelly. Ledovec není jen led a sníh, na povrchu je občas vidět i velké kameny, dřevěné kůly a ostnaté dráty - snad z války ? Taky procházíme kolem ukotvené meteostanice. Tak si to asi hodinu šněrujeme k západnímu okraji Corno Bianco a nestačíme se divit, jak je ten ledovec obrovský. Slunce začíná nemilosrdně prát a vysává z nás rychle tekutiny. Pod docela strmým zlomem zhruba ve 3000m si dáváme pauzu. Je mně docela blbě na zvracení - kombinace únavy a dehydratace. Něco pojím a popiju a je to lepší. Jdeme dál. Pohled zpět je parádní. Stoupáme pořád poblíž skály, která je tvořena světlou supertvrdou žulou tonalit. Následuje rovinka a za ní poslední nejprudší zlom s mnoha trhlinami na nejvyšší plató ledovce. Zase chvíli odpočíváme. Zimin spolehlivě hledá cestu mezi trhlinami v asi 40ti st. svahu. Hurá, jsme nahoře a konečně vidíme charakteristickou špičku M.Adamello (3539m). Hoši zkoušejí hledat signál, ale ten opravdu nepřichází... Mám toho dost a rozhoduju se, že dál už nepůjdu. Zimin má ještě sílu dojít do blízkého sedla a podívat se směrem na severozápad, Ondra zůstává kolegiálně se mnou. Odpočíváme asi půl hodiny. Na slunci je 20 st. Na vrchol Adamello by to odsud bylo nejméně 1,5 hodiny. Už teď za sebou máme 7 hodin pochodu, je 13:30 a inverzní oblačnost začíná pomalu stoupat. Není nám taky moc jasné, kde slezeme z dolního okraje ledovce. Po kamenech jako ráno se nám moc nechce, to znamená, že budeme muset hledat cestu po ledovci. Čili nám z toho vyplynul logický závěr, že to otočíme nazpět. Arrivederci Adamello, snad někdy příště. Dolů to jde naštěstí mnohem rychleji, cesta je jasně daná našimi stopami. Fotím hezké trhliny. Ledovcové zlomy skoro sbíháme. Jde nám to dobře. Zimin vytahuje zrcadlovku, když už se s ní táhne a dělá na samospoušť skupinové foto. Bez problémů se dostáváme až do místa, kde jsme nastupovali na ledovec.Pokračujeme po něm dál až k nejnižšímu a nejrozlámanějšímu zlomu. Zimin hledá cestu u levého okraje ledovce těsně podél skály. Nám s Ondrou se zdá, že to tudy není možný prolézt. Po kamenných "sloních prdelích" vlevo by to ale taky nešlo. Zimin bez nějakého delšího rozmýšlení mizí v trhlině a přeskakuje na sérak. Hlásí, že už vidí dobrou cestu směrem ke středu ledovce. No nezbývá, než ho následovat. Adrenalin ze mě stříká na všechny strany, ale nakonec to dávám. Ještě musíme přejít po asi 20m ledovém hřebínku a jsme opravdu zachránění. Během 15 min jsme pod sedlem Vedretta del Mandron, odkud už známe cestu i potmě. Šťastně se poplácáváme a sundáváme mačky. V sedle se díváme na naše stopy po ledovci. Za další hodinu jsme na chatě Mandron. Mám hroznou žízeň, vypiju celý ešus čaje a odebírám se na lůžko. Chlapci si svého Papu di Montagna hýčkají, vaří další čajíček s rumem a taky mi dávají jídlo do postele, chacha. Už se nezmůžu ani na karty a usínám spánkem spravedlivých.
Statistika dne: 18.6 km, nahoru 1164 m, dolů 1168 m, 12 h
Pondělí 28.9.2015
Tentokrát si pospíme trochu déle - až do 6:30. Venku je 0 st., jasno. Neodolávám a fotím z malého stativu nám již důvěrně známé štíty (zleva Crozon di Cares 3354m, Lobbia Bassa 2903m, Lobbia Mezzo 3036m, Lobbia Alta 3196m, Cima Giovanni Paolo II 3313m). Bílé obláčky dodávají scenérii zajímavý ráz. Nejvyšší kopec za chatou je Monte Mandron (3294m). Před 8h opouštíme náš dočasný azyl Pomalu jdeme k muzeu ledovce, ještě jednou se otáčíme, zamáváme také Presanelle a pak už rychle klesáme serpentinami do údolí Val Genova. V 9:20 jsme u Rif. Bedole. Chceme si dát pivo, leč je zavřeno. Tak nějak jsme si mysleli, že by nás chatař mohl odvézt, ale nic nenasvědčuje tomu, že by tu někdo ještě byl. Jdeme tedy pěšky k parkovišti Malga Bedole a pak po úzké asfaltce dál údolím. Trochu si to zpestřujeme odbočkou kolem vodopádu. Ani další chata Stella Alpina nemá otevřeno. A tak zase šlapem dál přes osadu Ragada až na parkoviště Ponte Maria, kde máme auto. Hoši na mě sportovně čekají a společně protínáme cílovou pásku. Moc se již nezdržujeme a odjíždíme domů. Cestou se ještě zastavujeme v Tione na pizzu. V Sarche si fotím za silnice Monte Garsolé, na který jsme v r.2004 lezli po feratě Rino Pisetta. Údolím Adige profrčíme rychle po dálnici mezi vinicemi a jabloňovými sady. Vše je orámováno krásnými vápencovými horami. Kolem Brenneru jsou již kopce pocukrované čerstvým sněhem. Do Náchoda přijíždíme ve 23:30.
Statistika dne: 12.3 km, nahoru 34 m, dolů 1357 m, 3 h 36 min
Celkem: 49,5 km, nahoru 2776 m, dolů 2340 m, 26 h 6 min
Výprava se celkově moc vydařila i když jsme vrcholu nedosáhli. Počasí super. Žádní lidé (nevím jestli je to úplně nejlepší, připadali jsme si někdy jak ztracenci). Na Adamellu nám tedy zůstal dluh, kvůli kterému se tam budeme muset vrátit :-). Ale to bude nejspíše se základnou na Rifugio Lobbia Alta a v době, kdy ještě chata funguje. A na závěr - díky Vám, synové hor Dundo a Zimine, za Vaši trpělivost se starým Papou di Montagna :-) Howgh