Julské Alpy
Účastníci zájezdu: Ondra, Martin, Renata, Jirka
Středa 16.9.2020
Z Náchoda vyjíždíme v 6 hodin. Auto je ve čtyřech pěkně nabouchané a to ještě máme na střeše rakev. Cesta pěkně ubíhá za Martinova vyprávění o jarní cestě do Tanzanie. Před hraničním přechodem v Mikulově nás na parkovišti zaujala zajímavá cedule 
Samozřejmě jsme to museli hned vyzkoušet. A teď čekáme velkou sledovanost na YouTube V pohodě dojíždíme k Lagu del Predil. Tam kde jsme minule tábořili je nyní řetěz a zákaz všeho. Pokračujeme tedy dál a nacházíme jedno pěkné místečko. Zalézáme do vyschlého koryta řeky. Je čas na piknik. Je odsud dokonce vidět i Rif. Corsi. Tato chata je ale bohužel momentálně v přestavbě. Bylo by to pro nás nejlepší východisko pro výstup na Jof Fuart. Kolem jsou kameny porostlé mechem, což mi trochu připomíná Broumovské stěny. Vaříme obědovečeři pod dohledem majestátního Mangartu. Když se smrkne, stavíme stany. V klidném spánku nám kromě chrápání některých jedinců brání taky mohutné troubění jelenů.
Čtvrtek 17.9.2020
Po snídani se přesouváme do Cave del Predil (900 m). Na místní návsi necháváme auto a sranda může začít. Hned na začátku nás čeká 950 výškových metrů po Sentiero Mario Lonzar. Je to brutál, ale ještě jsme čerství. Musíme překonat sedlo Forcella delle Cenge (1849m). Funím. Čím dál častěji zastavuji a musím "fotit" . Je odsud hezký pohled na Mangart a Jalovec. Pomalu se šineme vzhůru. Ze sedla Forcella della Cenge je v protisvahu vidět malá červená krabička - bivak Gorizia. Po několika ocelových lanech vystoupáme ze sedla doleva na hřeben. Následuje 500 výškových m sestupu mezi kosodřevinou, uff. Vpravo už taky vidíme další sedlo, kam se budeme muset vyškrábat. U chatičky na dně údolí lehce svačíme a doplňujeme vodu. Stoupáme asi 400m a už ani nefotím, začínám toho mít dost. Konečně jsme v sedle Forcella de Rio Bianco ( 1810m). Sestup je zpočátku jištěn lany. Moc se neženeme a vychutnáváme krásné výhledy. Jof Fuart (2666m) se hodně přiblížil. Po pravě straně v dálce vidíme Mangart. Nožky pěkně brnkají, ještě že máme hůlky. Klesáme dál údolím po Sentiero attrezzato Carlo Puppis až k říčce Rio Freddo. Zklamání nastává, když kdesi nad hlavami asi o 400m výš vidíme další sedlo. Začínáme mít trochu obavy. Na chatu to máme ještě 2 hodiny a taktak to stihneme za světla. Nedá se nic dělat než zatnout zuby a šlapat dál. Ondra už nám dávno utekl a v sedle si fotí kozorohy. My se pereme s místy nebezpečným terénem. Sláva - sedlo Sella Carnizza (1765m) je dnes opravdu poslední. Teď už se "jen" skulit dolů a po půlhodině jsme na chatě Rifugio Pellarini (1499m). Je 18 h a jsme 10 hodin na cestě. Máme toho všichni dost. V chatě kromě nás, chataře a jeho dcery nikdo není. Večeři jíme kvůli Covidu z plastových tácků dřevěnými příbory a pivo pijeme z papírových kelímků 
Nic moc. Odcházím hned na pokoj a rychle usínám. Ostaní ještě chvíli hrají dole karty.
Pátek 18.9.2020
Původně jsme chtěli zdolat Jof Fuart, ale po včerejším masakru a rozhovoru s chatařem měníme plán. Většina lidí prý odtud jde na Fuart cestou Gola Nord Est, která vede po firnových polích, tudíž jsou potřeba mačky. Návrat po Sentiero Anita Goitan a přes sedlo Sella Carnizza (známe ze včerejška). Je to těžká túra. My se nakonec rozhodujeme pro "kratší" 7 hodinový výlet na poutní místo Monte Lussari nad Tarvisiem. Před devátou jsme připraveni před chatou. Tentokrát nalehko. Jde se mi mnohem lépe než včera, tělíčko si již asi taky trochu zvyklo. Od chaty nejprve asi půl hodiny klesáme do údolí. Fuart za námi se tváří vyzývavě. Snad někdy jindy a nejspíš z druhé strany. Od rozcestí asi hodinku stoupáme kolem salaše do sedla Sella Prasnig (1491m). V údolí se povalují mráčky inverzní oblačnosti. Na dalším rozcestí se rozdělujeme. Ondra si chce vyběhnout na vyhlídkový vrchol Cima del Cacciatore (2071m), zbytek radši volí cestu po vrstevnici (mapa). Kdybychom byli bývali šli s Ondrou, viděli bychom toto. V pravé poledne přicházíme v mlze na Monte Lussari. Je tady jen pár lidí, převážně dělníků, kteří opravují střechu. Po chvíli přichází Ondra a protože už nám začíná být zima, zelézáme do hospody. Jídlo tady je nesrovnatelné s tím, co nám dávají na "naší" chatě. Navíc se srandovní číšník s námi pokouší mluvit česky. Jako pozornost všem nalévá libečkový likér. Na oplátku mu dáváme Martinovu dřínku - ta mu chutná . S plnými bříšky opouštíme příjemný podnik. Sbohem Lussari. Mraky se trochu rozplynuly, takže můžeme vidět Fuart a Montasio. Proti nám je Monte Cacciatore. Po sjezdovce klesáme pár metrů ke kapličce. Ještě poslední pohled na M.Lussari, napít se, pošpásovat a hybaj domů. Jdeme stejnou cestou jako ráno. Pod námi v údolí je vesnice Valbruna. Chvíli odpočíváme u křižovatky cest na Cacciatore. Jde se nám dobře, protože to je převážně z kopce. Asi v 17h jsme zpátky na chatě Pellarini. Dáváme si pivo "do papíru" a uno litro vino rosso. Večeře doznala velké změny. Frico, polenta a slaná klobása vyměněno za smažený sýr, polenta a přesolená klobása. Navíc jsem jako předkrm zvolil minestrone. Přinesli špenátovou kaši, která vypadala jako by ji zrovna vys..la kravička. Ochotně jsem ji předal Renatě. Po večeři hrajeme karty. Vedle u stolu sedí dva Slovinci a baví se pouštěním jejich folklórní hudby. Občas si odskočí na terasu od plic si zazpívat, chacha. Mají očividně dobrou náladu - dva Slovinci jsou v čele Tour de France.
Sobota 19.9.2020
Ráno po snídani platíme a loučíme se. Chtějí po nás zápis do knihy hostů. Nevím, co tam hoši napsali, ale Concita se se mnou rozloučila slovy Arrivederci Papa di Montagna, chacha. Počasí je opět skvělé. S plnou polní pomalu stoupáme do sedla Sella Carnizza. Docela si to vychutnáváme, je to pouhých 250m. Musím taky vyfotit nějaké akční foto, viď Renatko. Tak jo. A taky kozoroha s kozoroží rodinkou. Poslední pohled do údolí k Rif. Pellarini. A už jsme v sedle. Pohled na druhou stranu k Mangartu je trochu zamračený. Opatrně pokračujeme dál. Když je po ruce lano, hned se člověk cíti bezpečněji. Po tom zeleném hřebínku uprostřed fotky jsme předevčírem sestupovali ze sedla Forcella di Rio Bianco. Klesáme kamenitým terénem. Čas od času se objeví kvítek planého bramboříku. Na tomto obrázku je vidět v pravé části sestupová cesta Carlo Puppis. Ostré věžičky Cima delle Cenge vypadají hodně nepřístupně. Po široké cestě přicházíme k říčce Rio Freddo. Martinovi nedělá její překonání žádné potíže. 300 m stoupání lesem do sedla Sella delle Cave (1322m) se dá vydržet, zvlášť když nahoře čeká sladká (hořká) odměna. Poslední 400m sestup do Cave je již v pohodě. Kolem zinkových dolů přicházíme do městečka a k autu. Hurá ! Sláva nazdar výletu. Chvíli balíme a pak odjíždíme do Rakouska k jezeru Weissensee do kempu. Musíme usušit stany. Hoši mají chuť se jít vykoupat. Opravdu vlezou do vody a prý byla teplá. My s Renatou se taky jdeme podívat k jezeru. Voda je fakt mimořádně čistá. Mají to tady pěkné. Těsně před západem slunce jdeme na pláž. Slunce zapadá za hory a ochlazuje se. Vracíme se ke stanům na poslední karty.
Neděle 20.9.2020
Cesta domů. Na jídlo se stavujeme ve Strachotíně u Novomlýnských nádrží.
Howgh !
Statistika (Ondra):
17.9.2020 12 km, 8 hod. 44 min., ↑ 1923 m, ↓ 1312 m
18.9.2020 13.9 km, 8 hod. 5 min., ↑ 1306 m, ↓ 1255 m
19.9.2020 8.5 km, 4 hod. ↑ 536 m, ↓ 1153 m