Julské Alpy - západ
Z doliny Koritnica skoro na Mangart - bivak Tarvisio - Jalovec přes Kotovo sedlo - Zavetišče pod Špičkom - Koritnica
Účastníci zájezdu: Jirka, Dunda
Středa 25.9.2013
V 6 hodin odjíždíme z Náchoda. V HavlBrodě doplňujeme zásoby a pak už mažeme až do italského Tarvisia a dále přes Passo del Predil do Bovce, kde nabíráme levnou naftu Je 16.30 hodin. Cesta zpátky se pěkně klikatí. Projíždíme kolem pevnosti z 1.sv. války. Z mraků vykukuje majestátný Mangart - jeden z našich cílů. V Logu pod Mangartom si snažíme zapamatovat odbočku do doliny Koritnica, abychom zítra ráno moc nebloudili. Těsně pod Passem Predil je v kopci vesnička Strmec , odkud musí být hezké výhledy na Mangart i Jalovec. Škoda, že se kolem válí mraky. Sjíždíme do Itálie k jezeru Lago del Predil a Ondra hned zkušeně míří na tábořiště u jižního okraje.Stavíme stan a prostě si tak v pohodě piknikujeme. Zdravíme se s italským rybářem. Poslední zevlouni odjíždějí, zůstali jsme sami. Soumrak pomalu padá na jezero. Někde poblíž v lese něco zamručí. Nemám z toho dobrý pocit. Ondra, který tady byl už několikrát, je chytřejší. „To byl jelen, počkej v noci.“ Ale uklidnil mě, že jelenů se bát nemusím. To spíš médi, který by nás mohl navštívit, protože se nacházíme v jeho migračním území. A přidává historku z loňska, kdy tady tři hodiny leželi k smrti vyděšení ve stanu a báli se pohnout. Vedle stanu cosi funělo, pohrávalo si se špinavým ešusem a hrabalo se v odpadcích. Nakonec se odhodlali přeběhnout do auta a zahlédli drzého psíka mývalovitého. Už je pořádná tma, jdeme si ještě vyčistit zuby do jezera a pak chvíli hrajeme karty při svíčce. Zalézáme do stanu. Koncert začíná. Kdesi z dáli se ozývá šílený řev jelena, asi alfa samce. Rozléhá se to po celém údolí. Slabší kusy mu odpovídají mručením, ale to už je dost blízko našeho stanu. Ach jo, právě tady probíhá říje. Jeleni troubili celou noc a až k ránu na chvíli přestali.
Čtvrtek 26.9.2013
Vstáváme brzy (4.30h), stejně se v tom ryku nedalo moc spát. Ještě za tmy vaříme a balíme stan. Nacvičenou cestou přejíždíme do Logu pod Mangartom. Odbočujeme do doliny Loška Koritnica a jedeme nejprve po uzoučké asfaltce, pak po štěrkové cestě až k závoře a ceduli Triglavski narodni park. Je kolem šesté, ale ještě je tma. Bereme čelovky a na záda batohy, které mají asi 15 kg. Již po chvíli jim neřekneme jinak než "svině". Nedá se nic dělat, nejvíc váží voda (každý 6 litrů), která nikde nahoře není. Nejprve jdeme po pohodlné široké cestě až k poslední ovčí farmě. Tady je taky odbočka na Zavetišče pod Špičkom, odkud bychom se měli za dva dny vracet. Dál už vede jen úzká stezka lesem a po loukáchDolinou se v listopadu 2000 prohnaly po mimořádně vydatných deštích dvě kamenné laviny (7 mrtvých) a následky jsou zde dosud vidět. Po levé straně máme impozantní masív Mangartu, jehož špičku začíná olizovat vycházející slunce. Napravo vidíme sestupový žlab od Zavetišče pod Špičkom a o něco výš žlab, kterým vede zajištěná cesta do Kotova sedla. Dolina je nekonečná a asi po 2 hodinách se v kamenitém závěru ocitáme u dobře značené křižovatky Mangart - Kotovo sedlo. Dáváme se doleva a dále stoupáme a funíme smšrem na Mangart. Na hřebeni v sedle konečně rozeznáváme bivak Tarvisio. Zdá se to již kousek a těšíme se, že si tam odložíme těžké batohy a dál na Mangart vyběhneme nalehko. Bohužel míjíme málo znatelnou, neznačenou odbočku k bivaku. (Až když se tudy vracíme, všimneme si asi o 30 m výš kamenu s oprýskaným nápisem "bivak" ). Myslíme si, že se k bivaku dostaneme nějak od Malého Mangartu a pokračujeme po zajištěné cestě přes plotny na travnaté jižní svahy Malého Mangartu. Přes údolí tiše obdivujeme horu horJalovec. Již jsme na úrovni bivaku Tarvisio, ale nevíme, jak se k němu dostat. Pod dohledem Jalovce stoupáme pořád výš k hřebenu M.Mangartu. Už jsme výš než bivak a začíná být jasné, že tudy cesta (k bivaku) nevede. Naopak Mangart se pěkně přiblížil. Mladý Sokol Ondra ještě pln sil a optimismu velí k přestávce na jídlo. Přemýšlíme, co dál. Po odpočinku ještě chvíli stoupáme až k místu zvanému Huda škrbina (2401m). Je nám jasné, že dál po zubatém hřebenu s tak těžkými bágly nemáme šanci přelézt. Je odsud pěkně vidět do italské Mangrtské doliny s jezery Fusine. Odtamtud jsme se pokoušeli vylézt kolem bivaku Nogara a po ferátě Via Italiana na Mangart v roce 2008. Slézáme na malou plošinku, doplňujeme ionty a nakonec se rozhodujeme, že to otočíme. I kdybychom tady část věcí nechali, tak na vrchol Mangartu to je odsud ještě dobrá hodina a stále nevíme, jak se dostat k bivaku Tarvisio. Napravo sledujeme hřeben od Visoké Ponči. Vracíme se na jižní svahy Koritnického Malého Mangartu. V dáli je vidět Triglav. Sbohem Mangarte, snad někdy příště. Sestup dolů po travnaté nezajištěné stezce se nám zdá dost nebezpečný. I mladý Sokol se přestává smát. Bivak se nám přímo vysmívá. Na plotnách před sestupem na suťoviště se pořádně díváme, kudy by se k němu dalo dostat a v jednom místě objevujeme náznak cesty. Hurá, je to ono. Od křižovatky cesta vede pod skálu a pak nepříjemnou nezajištěnou kamzičí stezkou až k bivaku (2149m). Stojí v sedle na hraničním hřebeni. Je zde 9 lůžek. Hned zabírám jedno na slovinské straně a Ondra na italské. Metr od bivaku spadají do Itálie těžké kilometrové stěny. Na Slovinskou stranu to je jenom pár set metrů. Jsme fakt dost vyšťávení, tak si dáváme asi hodinový klid na lůžku. Pak vaříme, „procházíme“ se kolem bivaku, taky trochu popíjíme kalvádos. Hlavně ale koukáme na Jalovec, na který bychom se měli zítra vyškrábat. Vysokou Poncu ozařuje zapadající slunce a v dolině Koritnica se válejí mraky. Rychle se stmívá, jdeme spát. Byl to doost náročný den.
Pátek 27.9.2013
Vstáváme asi v 7h. Je docela teplo, ale taky není skrz mraky nic vidět. Rychle sbíháme až do výšky cca 1750m k odbočce na Kotovo sedlo. V mapě (asi stará) je zakreslená ještě jedna zajištěná cesta na Kotovo sedlo, která vede výš, ale po tý není ani památky nebo jsme ji přešli. Po včerejšku nejsem moc ve formě a pěkně funím. Cesta chvíli traverzuje skalnatou stěnou s výhledy na Montasio a východní svahy Mangartu. Pak je pár zajištěných úseků a na závěr suťovitý žleb až do sedla. Měli jsme úvazky i feratové sety, ale ani jsme se nemuseli cvaknout. Přilba je nutná ! V Kotově sedle (2134m) docela fičí, tak se moc dlouho nezdržujeme. Mraky se občas trhnou a je vidět i bivak Tarvisio, který je odsud vzdušnou čarou asi 3 km. Cesta na Jalovec vede nejprve po travnatých svazích a pak po suťovišti k západní stěně, kterou traverzuje. Dál jsou dobře zajištěné úseky. Mladého sokola fotím na trochu adrenalinovém místě (pro maminku). Po 2 hodinách od Kotova sedla jsme bez problémů na vrcholu Jalovce (2645m). Bohužel není nic vidět. Moc dlouho se nezdržujeme a vydáváme se na sestup (údajně lehčí) na jižní stranu. První část cesty není skoro vůbec zajištěná a tak slézáme asi hodinu pomalu pozadu a je to dost otrava. Pak přicházejí nějaká lana, tak to je lepší. Začíná drobně pršet. Po 2,5 hodinách z Jalovce docházíme na Zavetišče pod Špičkom.(2064m) Vedou to tady už 10 let dvě starší sympatické dámy. Hned si dáváme pivo Union a rozvěšujeme „vonící“ oblečení po jídelně. Pokoje tady žádné nejsou, jen společná noclehárna asi pro 20 lidí. Babky zatopili, je teploučko. Voda neteče, kadibudka je venku. Dáváme si jejich codůmdalovou polívku jotu a pak ještě pivo, kávu, pivo, pivo. Ceny jsou zde ovšem jako v Alkronu, všechno sem dopravuje vrtulník. Se starší babčou se docela slušně bavíme, oceňuje naše znalosti Slovinska (Bojan Križaj, Vasja Bajc, Josip Plečnik …) a hlavně čučí, kde už jsme všude byli v Julkách a Kamnických Alpách. Konstatovala, že Češi jsou „dobří planinci“, chacha. Při povídání pekla štrůdl, který nám pak grátis dala. Nalili jsme jim na oplátku náš kalvádos.Mladší Mária se jen hihňala a vypadly z ní za celý náš pobyt asi 3 slova. Asi v 19 h dorazili dva příslušníci planinského družstva Jesenice, kteří přišli boudu zazimovat. Babky kolem nich skákaly, nalejvaly pálenku, vyvařovaly. Bylo na nich vidět, že už se těší, až to tady zabalí. Taky jsme chlapům nalili z našeho a mysleli jsme, že bude nějaký frojndšaft. Ale nic z nich nevypadlo. Zkoušeli jsme, co vědí o Česku. Vzpomněli si na Havla a jeden na ambasádu v Praze, kam musel kvůli ukradené peněžence. Jdeme spát do podkrovního lágru. Bohužel chlapi taky. Než stačíme usnout, začínají chrápat, ale jak. Ondra jim sice statečně sekunduje, ale když ho chrápání probere, jde si naštvaně udělat z toaleťáku tampony do uší. Já to chytám z obou stran, celou noc se jen tak převaluju a jsem opravdu rád, že se konečně rozedňuje.
Sobota 28.9.2013
K snídani si dáváme asi nejdražší 2dcl mléka v životě. Platíme, loučíme se a vydáváme se na cestu do Koritnice k autu. Když říkáme, kam jdeme, jenom se tak uculují. Nejdřív musíme nastoupat asi 200 m po šíleným suťovišti a pak začíná zajištěná cesta dolů. V jednom místě je vytržený kolík. Je to asi 10 kolmé stěny. Ondra to bez batohu nějak slézá, ale má toho dost. Vytahuju 20m kus lana, s kterým se vláčím, spouštím mu batoh a bez problémů k němu slaňuju. Konečně ty krámy k něčemu jsou. Dál cesta probíhá v pohodě až k závěrečnému zajištěnému úseku po asi 100m stěně. Došlo k tomu, že mladý sokol utekl starému a na křižovatce cest jsme se vydali každý jinam. Přehlédl jsem značku a zvolil neznačenou zajištěnou cestu (zřejmě nová). Slezl jsem v pohodě až na suťoviště a koukám, kde je Ondra. Ten na mě huláká za chvíli ze stěny, že jdu po špatný cestě, ať tam počkám. Padla mlha jako pytel a už jsem ho neviděl ani neslyšel. Signál žádný. Ani náhodou se mi nepodařilo najít v suťovišti značku nebo nějakou stopu po cestě. Nakonec jsem se rozhodnul, že se vrátím nahoru a najdu správnou cestu. V jednom místě naštěstí naskočil signál, tak jsme se konečně domluvili mobilem. Ondrova „správná“ cesta byla o dost těžší než ta moje. Kolíky napráskané v kolmé stěně a některé pěkně ohnuté a smekavé. Když jsme se dole sešli, zjistil jsem, že jsem před hodinou skončil na suťovišti jen o 50m dál. Kdyby nebyla mlha, tak jsem si mohl tu lezeckou vložku odpustit. Po půlhodině jsme konečně u auta v dolině Koritnica.. Převlékáme se do suchého, myjeme nohy v potoce. Odjíždíme k jezeru Predil, kde si vaříme oběd. Nějaký šílený Slovinec se dokonce koupe, brr.. Ještě se stavujeme v Tarvisiu pro levné a kvalitní těstoviny a pak už domů ….