Dolomity

Dolomity |
9.08.2008 - 15.08.2008


Tak jsme zas po dlouhé době vyrazili do Dolomit. 4 auta, 12 lidí – Já+Renata+Ondra, Had+Jana+Verča+Jirka, Jirka+Milan+Staňa, Pepa+Lukáš. Hrubý plán vymyslel Had, ale jako vždy jsme ho museli trochu zkorigovat z důvodu počasí a jiných nepředvídatelných událostí.

Takže jak to bylo z mého pohledu:


Sobota 9.8.2008

Budíček ve 3.30 a v 4.15 sraz na Rybárně. Pak celkem nudná cesta přes Čechy na Rozvadov a dál Německem a Rakouskem na Brennerský průsmyk. V Itálii před Brixenem sjezd z dálnice na Toblach. Jako první třítisícovka v Dolomitech se nám u jezera Durrensee ukazuje M.Cristallo. Na chvíli zastavujeme a fotíme tu nádheru. Dnešní konečná je na tábořišti u jezera Misurina (1780m), celkem najeto 863 km. Páč je ještě brzké odpoledne, část mlaďáků + Pepa odchází na zahřívací procházku na M.Piano. My starci, ženy a děti pomalu budujeme své příbytky, popíjíme dovezené plechovkáče a kocháme se nádherným okolím. Tři Čimy, Cristallo a Sorapis se koupou v odpoledním slunci. Přímo nad tábořištěm se tyčí Cima Cadin, kde někteří v minulosti též byli. Pěkně si to užíváme, pomalu se blíží večer a začíná se ochlazovat, nadmořská výška je přece jen znát.Obcházíme jezero Misurina a pořizuji nějakou tu fotku do rodinného alba. Sokolíci se vrací spokojeni s Pianem. Někdo jí řízky, někdo už die Konserve. Milan bere kytaru a dává starý pecky od Suchýho Šlitra. Zpíváme, popíjíme a pomalu na sebe oblékáme všechno, co máme. Noc je chladná, ale spíme spánkem spravedlivých

 

Neděle 10.8.2008

Ráno je pěkná kosa, asi 2st. Vstáváme kolem 7.hodiny a po snídani vyjíždíme auty (1auto=20 euro) na parkoviště k chatě Auronzo (2320m). Tady je kupodivu tepleji než dole u laga a jsou odtud krásné výhledy na skupinu Cadini a Cristallo . Jdeme po důchodcovském chodníčku , po levé straně máme tři čimy , za zády chatu Auronzo. Promenáda dál vede kolem kapličky a pomníčků z 1.sv.války Kolem chaty Lavaredo lehce vystoupáme do sedla a asi po půl hodině přicházíme ke známé chatě Drei Zinnen Hutte. Na terase necháváme věci, které nebudeme potřebovat do stěny. Odtud asi pochází většina kalendářových obrázků Třech Cim. Pokračujeme ke stometrové věži Toblinger Knoten blízko za chatou, na kterou vede žebříková feráta. Bereme to trochu oklikou, ale nevadí, máme krásný výhled na Paternkofel – další dnešní cíl. Cestou míjíme nenápadnou ceduli na zemi, trochu nás to zarazí, ale jdeme dál až k nástupu do feráty. Strojíme se do úvazků. Slyším kovové cinknutí a hned mě napadlo, že Ondrovi vypadla karabina, tak mu začnu preventivně nadávat.Ondra říká, ža jemu teda rozhodně nic nespadlo a měl pravdu. A v tom to začalo. Kolem začaly létat šutry, kramle a dokonce krumpáč. Se zděšením jsme se nalepili na stěnu a v panice prchali z dosahu smrtelného dárečku. Ještě jsme si ani nestačili nasadit přilby. No co, místní borci začali v neděli dopoledne, když je všude nejvíc lidí, udržovat ferátu. Jediným varováním nám měla být ta pitomá cedule na zemi, která se ještě dala několika cestami obejít. Nepochopitelné a trestuhodné, rozhodně tam měli někoho postavit. Z nás to nejvíc odnesla Jana, která dostala kamenem do nohy a do zad a Had, který se při útěku pořezal na noze o kameny. Mohlo to však dopadnout mnohem hůř, výlet mohl skončit už na začátku.Rozklepaní jsme se vrátili k chatě Drei Zinnen a v kapličce poděkovali Pánubohu, že jsme přežili. Po vydýchání a občerstvení jsme si úvazky na Paternkofel vzali raději už tady. Paternkofel (2744m) vypadá nedostupně, ale je celý prošpikovaný systémem tunelů a chodeb a výstup až do sedla je jednoduchý. Závěrečný úsek je trochu těžší, ale obtížnost maximálně C. Na vrcholu je pěkný dřevěný kříž, u kterého se všichni fotíme. Tre Cime jsou odtud coby kamenem dohodil a chata Drei Zinnen je jak krabička od sirek. Tady je video z vrcholu Paternkofelu. Je neděle, přelidníno, takže na sestupu do sedla se stojí fronta. Milan nám mává a na dálku pozdravuje Janu, která s náma byla před 4 lety u Lago di Garda a náhodou jsme ji v sedle potkali. Je ještě brzo, tak nás část pokračuje za sedla válečným chodníkem De Luca přes dřevěné lávky. Paternkofel odtud vypadá úplně jinak. Pozůstatky z 1.sv. války jsou na každém kroku – střílny, zákopy, ostnatý dráty, staré dřevo. Když sejdeme do údolí, máme toho už docela dost a navíc je nepříjemné vedro. Kolem chaty Lavaredo se vracíme zpět na parkoviště k chatě Auronzo. Had a spol. mezitím odjeli dolů autobusem, což by bylo bývalo levnější než auto (asi 3 eura za zpáteční jízdenku za osobu). Bohužel Jana v autobuse zapomněla bundu. Na tábořišti u Misuriny se všichni setkáváme. Po večeři Had s Milanem za asistence recepční volají na Rif. Lorenzi (2932m) – horní stanice lanovky na Cristallo a zajišťují nocleh na příští den. Dle původního plánu jsme tam měli vystoupat celodenní túrou od Rif. Ospitale (1490m) u silnice Toblach-Cortina. Milan s Hadem pak hrajou na kytaru, je příjemný už teplejší večer.

 

Pondělí 11.8.2008

Ráno svítí slunce, počasí má dnes ještě podle předpovědi vydržet. Se vstáváním moc nespěcháme, necháváme oschnout stany, mokré od pořádné rosy. Hadovi nahánějí po autobusech bundu s nulovým výsledkem. Balíme a odjíždíme do údolí k Rif. Ospitale. Nedá se tam nikde zaparkovat, parkoviště je vyhrazeno pro hosty. Milan se svým šarmem to zkouší domluvit s personálem, ale baby jsou neoblomné. Po poradě měníme plán. Je už 10.30 a na těžkou tůru do 3000m je už skoro pozdě. Nabízí se vyhlídkový kopec Col Rosa, která je odtud nejblíž. I když tam už většina byla, všichni souhlasí a odjíždíme na letiště ke Cortině, kde je parkování bez problémů. Nejdeme přímo na ferátu, ale vracíme se pár km proti proudu řeky do národního parku a asi po půl hodině přicházíme k nádhernému kaňonu s vodopády, kterým vedou dvě lehké feráty (první, druhá). Ti, kdo tam ještě nebyli, si je procházíme. Opravdu to stojí za to, cesta vede např. přímo pod obrovským vodopádem. Lukáš fotí s takovou vervou, až mu vypůjčený foťák vyklouzne a padá do propasti. Pepa rozjíždí záchrannou akci a spouští se kousek na nastovovaném laně, ale nakonec to musí vzdát. O této příhodě my nevíme, protože v tu dobu už míříme k nástupu na ferátu Ettore Bovero na Col Rosu. Je vedro, ještě že fouká větřík, jinak bychom se na jižní stěně usmažili. Feráta je vzdušná s pár obtížnějšími místy D. Po cca hodině pěkného lezení jsme na vrcholu (2166m). Je odtud nádherný výhled na okolní třítisícovky Croda Rosu, Cristallo, Sorapis s Antalaem, Monte Pelmo a Cortinu d Ampezzo. Nejblíž jsou Tofany Mezzo a Dentro.Užíváme si to a nikam nespěcháme. Tady je video z vrcholu Col Rosa. Sestup je nepříjemně dlouhý choďák a končí u řeky. Nechce se nám jít několik km k nejbližšímu mostu, tak zouváme boty a brodíme šíleně studenou a prudkou řeku. Nohám koupel prospěla, myslel jsem ale, že se při tom pos..u. U aut na letišti čekáme dle dohody na zbytek výpravy. Papa s Lukášem už jsou tady, na ferátu vůbec nešli, protože se snažili dostat ke spadlému foťáku.Čas si krátíme petanquem. Asi po hodině se objevuje Had a Verča, kteří brodili v botách. Verče spadly boty do vody při pokusu o přehození řeky, takže jí je Had hodil zpátky a v klidu si je zase nazula, no a Had to neřešil, protože v autě měl rezervní boty. Též se mu povedl krásný hod s hůlkami. Pěkné divadlo Háďata předvedli :-) Jana s Jirkou došli až na most do kempu Olympia. Je už dost pozdě, rychle projíždíme Cortinou ke kempům. Rocchetta, kam jsme měli namířeno je totálně plná. Zkoušíme to v kempu Cortina na druhé straně silnice. Tam se nakonec najdou dvě místa, ale ne u sebe. Moc se nám to nelíbí, však nedá se nic dělat. Jdeme spát, čeká nás sanitární den.

 

Úterý 12.8.2008

Je pod mrakem, ale neprší. Pepa s Lukášem odjíždějí s 20m lanem na další pokus o záchranu foťáku a pak na ferátu na Col Rosu. My jdeme na průzkum do kempu Rocchetta. Je tam jedno krásné místo, určené pro 1 auto a 1 stan, takže tam stavíme 6 stanů a 4 auta. Jsme si navzájem hodně blízcí. Je to paráda., relaxujeme. Po svačinoobědě odcházíme na procházku do Cortiny.Olympijské městečko je takové hezké a čisté. Na náměstí u kostela jsou obří židle. Je docela problém se na ně vydrápat, ale Renatce se to daří. Milan s Jirkou odpočívají vedle a do uší se jim z bedny line relaxační hudba. A všechno bedlivě pozoruje Angelo Dibona, horský vůdce ampezzánský. Jediná ošuntělejší budova ve městě je nádraží, ale zase tam jsou zdarma záchody. Čekáme na Milana. V kempu pijeme Staroprameny a Primátory z Pepova chladícího rybářského saku v řece.Vaříme, vedeme řeči a tak. Pepa s Lukášem se vrací sice s Col Rosou, ale opět a definitivně bez foťáku.Večer zpěv a slovní fotbal na synonyma.

 

Středa 13.8.2008

Ráno vyjíždíme auty do sedla Falzarego (2117m). Vede odtud lanovka na Kleiner Lagazuoi, my však volíme variantu průchodu 1100m dlouhým tunelem z 1.sv.války, ve kterém je asi 800 30cm schodů. Je to pěkná makačka a musíme často odpočívat. Bez čelovky nebo baterky to není možné projít. Při pohledu na vlhkou díru – ložnici mužstva někde uprostřed tunelu mě skoro začalo brát revma. Nechápu, jak v tom mohli vegetovat a bojovat a proč ? Vylézáme z tunelu a jsme u horní stanice lanovky. Kousek nad ní je Rifugio Lagazuoi (2752m). Jsme v mracích, viditelnost tak 20m a pěkná zima. Orientace je mizerná a značení taky. Stoupáme tedy až na vrchol Piccolo Lagazuoi (2778m) ke kříži. Trochu se to trhá, mezi mraky je vidět dolů na Falzarego, kam se chceme nějak dostat. Hledáme cestu. Jdeme po hřebenu a nalevo jsou těžké srázy. Je to krásné, ale trochu ponuré. Velkým obloukem se nakonec dostáváme do údolí a chvíli odpočíváme na jakési sjezdovce.Asi po půl hodině přicházíme do sedla pod chatou Lagazuoi. Seshora sem vede sjezdovka, po které jsme asi měli jít. Pak už po pěkném chodníčku klesáme kolem zbytků opevnění na Falzarego.V Cortině si ještě procvičuju zajíždění a parkování u obchodního domu, kde kupujeme pečivo a 5l demižon červeného.Večer v kempu je tiskovka.

 

Čtvrtek 14.8.2008

Zase jedeme směrem na Falzarego, tentokrát Milanovou Mareou. Před odbočkou z hlavní silnice na Rif. Dibona čekáme na Pepu s Lukášem. Lukáš zapomněl v kempu boty a tak se museli vrátit. Dál cesta připomíná spíš tankodrom. Parkoviště u Dibony je už skoro plné. Původní plán na celou ferátu Giuseppe Olivieri na Tofanu di Mezzo korigujeme. Jdeme přes čerstvou lavinu kamení na Rif. Pomedes. Za zády máme nádhernou jižní stěnu Tofana di Rozes (3225m). Od chaty Pomedes pokračujeme po vrstevnici zajištěnou cestou Sentiero Olivieri. Není moc náročná, ale přesto neškodí pomodlit se u madony ve skále. Je čas i na focení alpských protěží. Feráta končí pod sedačkovou lanovkou, značení dál nepokračuje a navíc jsme se dostali do mraků a viditelnost prudce klesla. Po chvíli bloudění Had z GPS vydedukoval, že již jsme 150m nad mezistanicí lanovky na Tofanu di Mezzo. Naštěstí se to roztrhlo, vidíme lanovku i mezistanici a po sjezdovce k ní brzo scházíme. Je to tu takové mastňácké, jíst vlastní jídlo na terase nám zakazují. Dělíme se. Mladí touží stanout na třítisícovce a tak pod vedením Pepy jedou lanovkou na Tofanu di Mezzo a následně přecházejí na Tofanu di Dentro a zpět a pak lanovkou dolů až do Cortiny. Milan není nějak ve své kůži a jede lanovkou zrovna do Cortiny. Odevzdává klíčky od auta Jirkovi. Zbytek řešíme, co dál. Nad vrcholy se honí mraky, takže nejspíš stejně nic nebude vidět a připadá nám zbytečné jet lanovkou na Tofanu di M. Po stejné cestě zpět na Rif. Dibona se nám taky nechce. Pod sedačkovou lanovkou tedy stoupáme do míst, kde jsme asi před hodinou bloudili a pokračujeme nepříjemným a nebezpečným suťovištěm směrem k bodu Punta Anna. Napojujeme se na černou ferátu Giuseppe Olivieri od Rif. Pomedes a sestupujeme po ní do sedla, kde je odbočka na Rif. Giussani. Před sebou máme v celé své kráse Tofanu di Rozes (3225m). Výhledy z úzkého chodníčku jsou impozantní. Fotím Jirku, jak odpočívá, Staňu coby extrémního lezce a Janu s Hadem. Pod námi v sedle vidíme chatu Rifugio Giussani (2561m) a všude kolem nás krásné bizarní věžičky. Na protější strání jsou zbytky kasáren z 1.sv. války. Plavnými skoky po suťovišti se dostáváme na hlavní cestu Rif. Giussani-Rif.Dibona, po které korzuje plno lidí. Je pořád na co se koukat, kolem dokola samá panorámata. Za chvíli jsme u aut a odjíždíme do Cortiny.Udělalo se vedro. Po odpočinku v kempu jdeme večer za velkého dusna na okraj města přihlížet pálení obrovské hranice. Je to jakási obdoba našich čarodějnic, s tím rozdílem, že tady se pálí obrázky obnažených slečen. Takových hranic je v okolí víc a dokonce hoří oheň i na Tofaně di Dentro. Ti, co tam byli, potvrzují, že tam nějací mladíci táhli na zádech dřevo.Při čekání na zážeh si odskakuji vytotit Cortinu v noci. Je ještě hezčí, než ve dne. Oheň konečně hoří. Vracíme se do kempu a pozorujeme ohňostroje z okolních kopců. Začíná pršet a blíží se bouřka, takže zalézáme do stanu. Prší a bouří celou noc.

 

Pátek 15.8.2008

Ráno sice neprší, ale je zataženo nízkou oblačností. Balíme a asi v 9.30 odjíždíme domů. Celou cestu prší, největší průtrž mračen s bouřkou jsme chytli na Brenneru. V Berouně sjíždíme z dálnice a zastavujeme ve vodáckém kempu v Hýskově. Na řadu přichází Hadovo překvapení. V nedaleké restauraci dělají „stejky jako dlažebky“. Dáváme si půlkilové porce masa a pěkně u toho funíme. Po jídle odjíždíme domů a s námi Pepa a Lukáš. Zbytek spí v kempu v chatce. V Náchodě jsme ve 23.30.

 
 

Fotogalerie

 a trochu jinak s hudbou   

B&W

Průvodce Dolomity-sever Zajištěné cesty

Časopis lidé&HORY 06/2003

Mapa Kompass č.55 1.část

Mapa Kompass č.55 2.část 

Můj děda byl voják, válčil na Piavě - dokument ČT

Fronta v Dolomitech 1915-1917, Milan Čepelka

 
Pohled z vrcholu Paternkofel
 

 

Pohled z vrcholu Col Rosa

 

 


autor článku: Jirka
vytvořeno: 12.01.2015 12:03:29
poslení úprava: 11.09.2015 13:53:25