Julské Alpy

Julské Alpy |
5.07.1995 - 9.07.1995

   Složení výpravy: Renata, Vlaďka, Jirka, Berta


Cíl: západní část Julských Alp

K této výpravě využíváme volných dnů během červencových svátků. Jsme čtyři a popperlova škodovka je pěkně nabouchaná. Na střeše máme navíc vak, takže rychlost auta se jen málokdy přiblíží ke stovce. Jedeme z Náchoda přes Havlíčkův Brod, Jihlavu, Znojmo na Vídeň, Graz, Villach. V prudkém stoupání k hraničnímu přechodu do Slovinska na Wurzenpass se modlíme, aby auto vydrželo. Sjíždíme do Kranjske Gory a nabíráme levný benzin. Dál pokračujeme serpentinami do sedla Vršič (1611m). Cestou zastavujeme a obdivujeme krásné panorama Julských Alp. Na Vršiči je parkoviště, za které se tento rok ještě nic neplatí. (další roky 50 šilinků). Poohlížíme se po nějakém místečku na přespání . Betonová strážní budka u vchodu do krytu je úplně ideální. V noci je bouřka. Jsme rádi, že jsme v suchu.

Po probuzení se vydáváme po jižním úbočí Mojstrovky do západní části Julských Alp. Občas odpočíváme. Všude to krásně kvete (azalky, plané bramboříky atd.). Někdy se divím, z čeho ty kytky vlastně rostou. Stoupáme k plechové boudě, které říkají Zavetišče pod Špičkom. Počasí se mění, ochlazuje se. Pokračujeme po zajištěné cestě do sedla pod horou Jalovec (2645 m). Škrábat se na vrchol nemá cenu, protože kolem jsou mraky a není nic vidět a navíc je již dost pozdě. Scházíme na firnové pole na konec kuloáru Ozebnik. Padla mlha a začínají problémy. Značky se ztrácejí ve sněhu. Na uklidnění si vaříme polévku. Berta potom systémem zvětšujících se kružnic nachází značku a jdeme dál. Nebyla to ale ta nejvhodnější cesta. (Po čem jsme lezli, vidíme pořádně až druhý den ráno.) Když se dostáváme do pásma kleče, hledáme místo na postavení stanů. Není to jednoduché, terén je svažitý a kamenitý. Večer se rychle blíží. Nakonec stany stojí. V noci přišla od jihozápadu bouře, při které mi opravdu "lepilo". Z okolních kopců padalo kamení - no paráda.

Ráno je celkem slušné počasí, hlavně že neprší. Dokonce je vidět i nejvyšší hora Julských Alp Triglav (2864 m).Vracíme se směrem, odkud jsme včera přišli a přes sedlo Jalovška škrbina (2138m) scházíme po zajištěné cestě do sousedního údolí Tamar. Zajištěná cesta končí dost nebezpečným skokem na firnové pole. Klesáme po sněhu a za zády máme Jalovec. Údolí Tamar je dost dlouhé, musíme se posílnit. Stoupáme do sedla Vratica (1807m), odkud je hezký pohled na druhou nejvyšší horu Julských Alp - Škrlatici (2740 m). Začíná se to pěkně zatahovat a taktak dobíháme k autu na Vršiči. V autě přečkáváme pořádný liják. Spíme opět v naší "autobusové zastávce".

Stany necháváme v autě a další den vyrážíme do východní části Julských Alp. Napříč silničními serpentinami sestupujeme až k Mihovu domu (1085m) a odtud údolím Krnica vyschlým řečištěm pod Krišku stenu. Je zde stále dost sněhu. Zajištěná cesta překonává asi 300 výškových metrů a končí v sedle Bovška vratica (asi 2400m). Klesáme k bivaku IV (1980m). Známe ho již z loňské výpravy. Kozorozi nejsou ani moc plaší a svádějí mezi sebou souboje. Máme štěstí, v bivaku nikdo není. Spí se tady báječně. Má to však jednu chybu - nikde není voda.

Druhý den proto s Bertou musíme až k Aljaževu domu (1015m) pro vodu. Děvčata necháváme v bivaku. U Aljaževa domu potkáváme skupinu vojáků - horských myslivců, ale zatím jim nevěnujeme pozornost. Vracíme se s vodou k bivaku. Severní stěna Triglavu je vyzývavá. Vaříme oběd a plánujeme, jak se zítra podíváme na Škrlatici. Vtom slyšíme nějaké hlasy a za chvíli nás obklopuje asi 20 vojáků. Jsou celkem přátelští, nevyhazují nás,ale jak vyrozumíme, chtějí si zde zřídit základnu pro své manévry. To je teda pecka. Jsou už asi 3 hodiny odpoledne, na nějakou delší tůru to není, nemáme stany a navíc začíná hlučet bouřka. Nedá se nic dělat, balíme a vyrážíme do sedla Bovška Vratica nad Kriškou stěnou. Odbočujeme doleva pod Križ (2410m). Bouřka začíná naplno. Mám strach. Co nejrychleji sestupujeme na Pogačnikov dom (2050m). Počasí se trochu zlepšuje. Je odtud zajímavý pohled na náhorní plošinu Kriški Podi. Asi za 15DM nás nechávají přespat v jakési podkrovní ratejně.

Celou noc a další den prší. Proklínáme to nestálé "monzunové" počasí. V poledne vyrážíme v dešti do sedla Planja pod Razorem (2601m). Po zajištěné cestě sestupujeme do údolí Mlinarica a dál po jžním úbočí Prisojniku na Vršič. Máme toho dost. Na parkovišti to vypadá jako kdyby přijeli komedianti. Jsme kompletně promočení. Ráno odjíždíme k domovu. Zastavujeme na chvíli v Kranjske Goře. Rakousko přejíždíme v pohodě. Dálniční tunely objíždíme přes Obertauern. Od Schladmingu je pěkně vidět Dachstein, ale ten si necháme na někdy jindy. Je pořádné teplo, a tak, když projíždíme kolem jezera Attersee, neodoláme a jdeme se vykoupat. Z poklidné cesty nás v Jindřichově Hradci vyruší rána od motoru. Škodovka toho už měla dost a nevydržel rozdělovač. Berta se to pokouší provizorně opravit. Je půlnoc a je docela problém nyní sehnat šroubek, který se někde ztratil. Zvoníme na pár zvonků na blízkém sídlišti. Dobří lidé ještě žijí a pomohou nám. Opatrně jedeme dál. Únava nás přemáhá a tak zajíždíme na nějaké pole a spíme pod širákem. Další den ještě jednou spravujeme a dojíždíme do Náchoda.

 

Fotogalerie

 


autor článku: Jirka
vytvořeno: 1.03.2015 12:01:53
poslení úprava: 10.03.2015 14:48:43